Neděle 25. července 2021, svátek má Jakub
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 25. července 2021 Jakub

Si to zařiďte... - povídka

28. 10. 2020 8:13:50
Od kolika let může být dítě celý den doma samo? Nezapálí byt, nevytopí sousedy? Co dělat, když nemáte home office ani dovolenou...? Pracujete v továrně u pásu, tatínek nikde, jste na všechno sama a sousedka volá sociálku...

„Báro! Sakra, Báro! Slyšíš mě?“ Ivana poskakuje na konci haly a mává rukama, „pojď sem! Máš průšvih! Vypadá to, že tvoje sousedka volala politajty...“

Bára se chvíli rozhlíží kolem. Není si v tom rámusu jistá, jestli kolegyně myslí skutečně ji. Proč by jí kdokoliv volal na pevnou linku, když má mobil? Pak si uvědomí, že byl ráno vybitý a teď leží na nabíječce právě v kanceláři u vedoucí směny.

„No konečně! Jsem si málem vyřvala plíce“ vyčte jí Ivana. „Volá ti sousedka. Vypadá to na pořádněj průšvih...“

„To je nějaká blbost, ne... Jakej?“ diví se Bára. Ale Ivana jen pokrčí rameny, předá telefon a jde si po své práci.

Bára musí do telefonu křičet: „Haló! Tady Bára, co se děje?“

„Paní Podroužková, je u vás sociálka. Váš syn zůstal doma sám. Zase. Celý den. Nikdy se mi to nelíbilo, ale dneska už to nešlo.“

„Vy jste na nás zavolala sociálku? Proč?“

„To ne. Já volala policii. Říkám, že už to nešlo! To oni zavolali sociálku.“

„A co nešlo?“

„Křičel. Celý den křičí. Kdo to má poslouchat? Já nikdy nevím, jestli mu něco je, nebo není. Jsou to hrozné nervy. Když zazvoním, neotevře...“

Bára úlevně vydechne a sedne si na židli. V duchu si přizná, že se obávala, že Vašík minimálně zapálil byt nebo vytopil sousedy.

„On otvírat nikomu nesmí. A už jsem vám říkala, že jen hraje hry na počítači... Nic se neděje.“

„Ale to já nevím. Volal o pomoc a taky, že má hlad a umírá...“

„Já už ho žádala, ať tolik nekřičí. Ale on opravdu nestrádá.“

„A jak to, že umírá hlady?“ odfrkne sousedka.

„On ne... Hraje s kamarádem online a ta jeho postava ve hře umírá hlady. Několikrát denně. Myslíte, že kdyby byl chudáček před smrtí, že by to takhle vykřikoval?“

„To já nevím. Mohla to také být jeho poslední prosba o pomoc. Já moc dobře vím, že na tom nejste nijak skvěle...“ odtuší sousedka.

„Tak to sice nejsme. Ale na jídlo ještě máme...“ Bára je unavená. Tak strašně moc unavená. Celý den v práci třídí balíky u linky, večer nákup, kontrola úkolů, připravit synovi jídlo na večer a na druhý den... A do toho sousedka a její zkazky. Kdy tohle skončí?

Náhle se v telefonu ozve jiný hlas. „Kořánová. Mluvím s paní Barborou Podroužkovou?“

„Ano, mluvíte. Co je s mým synem?“

„Nic. Je v pořádku. Naštěstí!“

„Ufff! Já se omlouvám za sousedku. Ona není zlá. Určitě to myslela dobře.“

„No to se neomlouvejte. Ale jak jednou dostaneme oznámení, musíme to vyšetřit.“

„A co chcete vyšetřovat? Že syn hraje hry a je u toho hlasitý? Já mu znovu domluvím. Slibuju.“ Bára si na židli poposedne. Měla by se vrátit. Jinak dostane čočku ještě od šéfové. Poslední, co by teď potřebovala, je vyhazov ve zkušební lhůtě.

„Ono to není tak jednoduché. Jak to, že je váš syn sám doma? A podle všeho dlouhodobě...“

Bára nechce věřit vlastním uším. „Co? No tak asi škola je zavřená. Kde by měl být?“

„Ano, váš syn je doma, a to je v pořádku. Ale VY tu nejste.“

Bára má pocit, že ji žena na dálku bodla prstem do hrudníku. Až se jí zastavil dech. Ničemu nerozumí. „Já jsem v práci...“

„To je sice chvályhodné, ale tím zanedbáváte výchovu svého syna...“

„Zanedbávám?! A jak?“ Dělá si ta ženská snad srandu?

„Myslíte, že takhle malý kluk může být doma celý den sám? Sousedka nám říkala, že dnešek není žádná výjimka, že takhle odcházíte každý den a někdy dokonce i o víkendu...“ Jazyk sociální pracovnice je pořádně ostrý. Píchá a řeže při každém slovu.

„A co mám podle vás dělat? Ošetřovačku mi nedají a dovolenou žádnou nemám - jsem tu nová.“ Báře se chce brečet. Tolik se snaží. A není to nic platné. Mnohem raději by byla doma a vařila Vašíkovi oběd. Jenže nájem a jídlo se sami od sebe nezaplatí.

„A proč si nevezmete home-office jako většina rodičů? To by vás snad neubylo.“

„Ve skladu?“

„Tak tam to asi bude náročnější, ale všechno jde...“

Bára se klepne do čela a ironicky reaguje: „Tak jistě, požádám šéfovou a budu mít volna, kolik chci.“

„No vidíte!“ sociální pracovnice nepochopila nadsázku, „já věděla, že se domluvíme.“

„Ale já to tak nemyslela... To byl vtip. Kdybych si řekla o práci z domova, tak mě vyhodí... Jsem tu teprve dva měsíce...“

„Vy máte doma nezletilého potomka bez dozoru a ještě máte chuť vtipkovat?! Slyšela jste někdy o zanedbání povinné péče?!“

„Ale já nic nezanedbávám. Normálně chodím do práce. Syn má doma navařeno. A aby se zabavil a taky se mu nestýskalo, hraje s kamarády na počítači hry. Já si celou tuhle blbost nevymyslela! Nechtěla jsem, aby byl celý dny doma a měl jen dvě hodiny on-line vyučování... Kvůli nějakýmu Covidu, i když v televizi pořád tvrdí, jak úpěnlivě se učej... Nevymyslela jsem, že musím nechat jedenáctiletýho kluka doma, protože ošetřovačka je jen do deseti let, a už vůbec jsem nestála o to, aby sousedka volala policajty, prototože Vašík v zápalu hry křičí nesmysly...

„Tohle já tohle nemusím poslouchat, paní Podroužková. Přijeďte domů, ať mi tu podepíšete papíry. A jestli se to bude opakovat, odvezeme syna někam, kde se o něj rádi postarají místo vás.“

„Ale já mám směnu!“

„Přijeďte!“ Kořánová nepřipouští protesty.

Bára jako ve snu vstane, napíše vzkaz šéfové, položí jej na klávesnici počítače, dojde do šaten, převlékne se a venku před budovou nasedne na první autobus, který přijede.

I tak je doma skoro za hodinu.

„To je dost!“ přivítá ji kostnatá žena s drdůlkem. Za ní sedí u kuchyňského stolu Vašík - celý zkroušený. Když spatří mámu, vyskočí a běží k ní. „Mami, mami! Já za to nemůžu. Musel jsem jim otevřít. Chtěli nám zničit dveře.“ Vašíkovi tečou slzy a choulí se mámě do náručí.

„Ššššš, šššš, to nic, Vašíku, už jsem tady. Nic se neděje. Zvládl jsi to na jedničku. Oni to určitě mysleli dobře.“ Bára objímá syna, líbá ho do vlasů a hladí mu záda.

„Paní Podroužková, my nemáme jenom vás. Tady mi to podepište,“ ukazuje sociální pracovnice dolů pod formulář vyplněný úhledným písmem.

Bára, stále držící Vašíka, přečte první dvě řádky. „To nemyslíte vážně! Já přece nic nezanedbala!“

„Byl tu syn sám? Byl!“

„Ale vždyť jsem byla v práci!“ Bára nic nechápe. „Napíšete mi snad omluvenku?“

„Máte si zavolat babičku nebo nějakou kamarádku na hlídání. Ostatní si to také zařídili...“

„Myslíte tu babičku z ohrožené skupiny? Kamarádky pracují! Nám home-office nikdo nedá. Není jak...“

„A co otec?“

„Toho jsme neviděli už několik let...“

Pichlavou větu Kořánové: „Máte si lépe vybírat partnery...“ zaslechne Bára už jen letmo, protože jí zvoní telefon.

„Ano? Ale já musela odjet... Nechala jsem vám tam vzkaz na klávesnici.... Rozumím... Nestačí... Jsem ve zkušebce. Takže vyhazov. Ano.“ Bára stojí uprostřed kuchyně, drží Vašíka a po tvářích jí tečou slzy. „Teď už budu mít na syna spoustu času...“ odtuší.

„No výborně! Tak to jsme byli úspěšní!“ pochválí se sociální pracovnice a konečně se zvedne od kuchyňského stolu.

„No, to jo! Jen nevím, co budeme jíst...“ vzdychne Bára.

„To už není naše starost. Ale vždycky můžeme přijet a syna odvést. My mu najíst dáme.“ Kořánová zaklapne desky.

Ode dveří se odlepí sousedka se zdviženým prstem: „Hlavně nezapomeňte na nájem! Zítra je patnáctého! Jinak se budete stěhovat! Řeknu vám, paní Podroužková, s vámi jsou pořád jen problémy...“

Autor: Klára Dvořáková | středa 28.10.2020 8:13 | karma článku: 19.91 | přečteno: 488x

Další články blogera

Klára Dvořáková

Pověsíš mi poličku? – povídka 15+

Přijel jsem za ní na chatu. Čekal jsem první sex, ale všechno je asi jinak... Co teď? Zdrhnout, máknout nebo ukecat?

25.4.2019 v 10:31 | Karma článku: 26.86 | Přečteno: 1654 | Diskuse

Klára Dvořáková

Cizí náušnice - povídka

Našla náušnici v jeho špinavé košili. Manžel zapírá, ale ona má jasno - sekretářka útočí. Vyhodit či nevyhodit manžela z domu a ze života? Nebo se oba mýlí, a měli by začít bojovat proti společnému nepříteli?

9.4.2019 v 10:34 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 653 | Diskuse

Klára Dvořáková

Budeme si tykat? - povídka

„Co byste řekla, kdybych vás pozval na víno?“ „Že mám čtyři děti,“ odfrkne Karolína. Tohle už slyšela mockrát a její nacvičená věta vždycky zabere. „Chcete je vzít s sebou?“ podiví se muž.

21.3.2019 v 10:19 | Karma článku: 33.07 | Přečteno: 2452 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

František Skopal

Připravte se! Nastal čas platit! Účet přichází!

Pokud se v současnosti z různých stran, různými formami a způsoby šíří zprávy o blízkosti příchodu dní velkého účtování, nemělo by to být pro nás důvodem ke strachu a úzkosti.

25.7.2021 v 16:26 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 66 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Kdo spoří, je trestán

Míra inflace roste, u nás sice nezvykle hodně na poslední dobu, ale jinde ve světě je to údajně horší. Vyšší inflace vám „krade“ naspořené peníze, takže spořit se nevyplatí.

25.7.2021 v 16:11 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 | Diskuse

Martin Faltýn

Byli jste někdy "v autonehodě"?!

Já dvakrát. Nikdy to nebylo nic příjemného. A to jsem se jen "vezl" neboli, jsem byl pasažérem. Naposledy dnes.

25.7.2021 v 15:55 | Karma článku: 6.37 | Přečteno: 96 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Utajené rozměry věcí

Že se pereme a žereme - potvrzeno jedenácti z deseti pozorovatelů. Nejčastěji o očkování, o roušky, jít do toho, nejít, nosit, nenosit. Důvody padají s třískotem na stůl. Vážně jsou ti dodržující jen poslušní, a dokonce prý sobci?

25.7.2021 v 13:40 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 223 |

Olga Medová

Oh, oh, OH

Od počátku jakoby prokletá... Kvůli pandemii o jeden rok odložená. Bez zahraničních diváků. Ochuzená o výkony sportovců, kteří nepřijeli.

25.7.2021 v 13:32 | Karma článku: 5.63 | Přečteno: 111 | Diskuse
Počet článků 63 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1605

Když to jeden čas v mém životě začalo vypadat, že všechna legrace skončila, a zůstane jen u práce a povinností, vrátila jsem se ke svým dětským snům a psaní povídek;).

 

Každý čtvrtek najdete nový příběh o nás všech, kteří nejsme vždy tak ÚŽASNÍ, jak bychom si právě přáli, na mém blogu:

WWW.OLIVIE-UZASNA.CZ

 

Z těch nejlepších povídek jsem letos dala dohromady už druhou knížku s názvem A co když je to LÁSKA?

 

Nepíšu sem moc často, ale i tak jsem od vás letos získala 5. místo v anketě Bloger roku 2017. Děkuji!

 

Novinky můžete sledovat na Facebooku: www.facebook.com/ouzasna/

 

Děkuji vám všem za případnou podporu. Velice si jí vážím.

 

 

Najdete na iDNES.cz