Má nevěrná Věra - povídka

7. 12. 2018 8:04:17
Kdyby mi ještě ten čtvrtek ráno kdokoliv jen naznačil, že mi manželka Věra bude nevěrná, nejdřív bych se zasmál a pak mu rozbil hubu.

Věra není žádná taková. Je to tahoun. Můj kámoš do deště a nepohody. Vždycky jsem se na ni mohl spolehnout. Jsme spolu dvacet let a vychovali jsme dvě děcka, teda hlavně vona, protože já sedím celý dny v kamionu a pendluju Evropou.

Ale už za pár hodin jsem se měl přesvědčit, že co platilo celý náš společný život, může být během jedinýho dne úplně jinak.

Věra byla už nějakou dobu pěkně nevrlá. Nepřikládal jsem tomu žádnou důležitost. Jako ženatý chlap moc dobře vím, že když čeká krámy, mám jít svojí ženě z cesty, nebrat ji moc vážně, a hlavně neodporovat. Jenže tentokrát to trvalo už pár týdnů, což bylo dost divný.

Ke všemu přestala pořádně vařit. Sázel jsem na to, že drží dietu. To by vysvětlovalo změny v jídle i ty nálady... Bohužel jen do chvíle, kdy jsem měl podruhý v měsíci k večeři topinky s česnekem a Věra si je dala se mnou... Čímž teorii o dietě srovnala se zemí.

Na cestu do kamionu mi tentokrát nepřichystala řízky ani salát, ale tři piksly lančmítu a bochník chleba. Jak říkám, bylo to divný, ale nechtělo se mi do toho rejpat. Ještě by mě za něco seřvala, a já právě odjížděl s kamionem skoro na týden do Portugalska, tak jsem to nechal bejt. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Nakonec, třeba až se zase vrátím, bude všechno v cajku i bez zbytečnejch řečí, který fakt nemám rád.

Ráno jsem vstával ve čtyři, dal jsem jí hubana na tvář a ona se otočila na bok. Všechno bylo jako vždycky. Až do chvíle, kdy to do mě na francouzskejch hranicích našil nějakej Polák a kamion se už nerozjel. Bohužel jsem se mignul do hlavy a musel jsem zpátky domů, kde mě nikdo nečekal.

Nebejt tý rány, asi by mě napadlo zavolat, že se vracím, ale nenapadlo. Než jsem to vyřídil s doktorem, policajtama, asistenčkou, pojišťovákama, který kupodivu přijeli až na místo, byl jsem úplně mrtvej. Z práce pro mě dokonce poslali odvoz. To jsem teda koukal. Pak mi došlo, že mám ty sjetý gumy na autě a pár jinejch vad, co slibujou opravit už tejdny, a zase tolik mě to nedojalo.

Cestou jsem se rozhodl nejíst blbej lančmít z plechovky, když jsem utrpěl ten šok, a chtěl si dát teplej gáblík v motorestu. Jaký bylo moje překvapení, když jsem nenašel svoji kartu. Jak je to možný, mi vrtalo hlavou až do chvíle, kdy se ukázalo, že mám ještě větší problém...

Otevřel jsem dveře do baráku a v předsíni mě čekaly cizí pánský tenisky. Jen si tam tak ležely uprostřed vchodu, což by mně Věrka nikdy nedovolila. Cítil jsem, jak se mi adrenalin žene do spánků a slyším hlasitej tlukot svýho srdce až v hlavě. Mám pocit, že mi všechny spoje jiskří. Horko se mi žene do tváří a srdce se pod náporem vzteku skoro zastaví. Hlasivky vyhodí z mozku slova, který bych o Věře předtím nikdy neřekl: „Ta kurva!“

Jak dlouho to takhle funguje? Já vypadnu a najede záskok? Navíc má boty jako lodě. Jestli ho má velkýho jako hnáty, má ho Věra až v krku. Co to kecám? Já je zabiju. Voba! Vykašlu se na zouvání (asi poprvé, co bydlíme v tomhle baráku) a po dvou beru schody k ložnici. Cestou si přehazuju myšlenku, koho bacim dřív.

Za těch pár vteřin mi proběhne hlavou snad celej život. Naše první rande, svatba, narození dcery, jak je se synem učím jezdit na kole... Teď je všechno červený, bolí mě hlava. V chodbě je tma. Zkouším poslouchat. Chci vědět, na čem jsem, ale všude je ticho. Dojde mi, že může být kolem druhý ráno. Tak to už hrdličky, umrouskaný k smrti, asi chrněj. Alespoň mi neutečou, pomyslím si a rozrazím dveře ložnice.

Na posteli se něco pohne. Měl jsem pravdu! Jsou tam! Srdce mi vletí do krku. Na posteli se posadí chlap a marně tápe po vypínači na nočním stolku. Neudržím se a vypálím. Moje pěst najde jeho obličej a on padne zpátky do peřin. Druhou pecku vezme o čelo postele.

„Ani nerozsvěcej!“ zařvu a znovu zvedám ruku, připravenej k další ráně. Vytluču z něj duši, z kazišuka. Jak si vůbec může dovolit šáhnout na to, co je moje? Takovejch let! Von si tu užívá, a já mám žrát konzervy? Mám vztek a chci zabíjet.

Zastaví mě ženskej hlas, kterej rozhodně nepatří mojí ženě: „Jeff, who is that?“

Ztuhnu v půlce pohybu. Zatnu svaly a nahmatám vypínač na stěně. Rozsvítím. V naší manželský posteli sedí nahý pár s ramenama plnejma rezavejch pih, on si drží tvář a nechápavě na mě čumí.

„Kdo jste?“ vybalím. Proč jsou v naší posteli nějací Angláni? Kde je Věra?

„Who are you?“ zazní z postele.

Po nějaký chvíli, kdy na sebe máváme a vyměňujeme si navzájem nesrozumitelný věty, vezme Anglán telefon a někam volá. Dlouho to jen zvoní. Nakonec se dovolá a pořád něco opakuje. Po chvíli se zklidní a už jen kýve hlavou. Pak mi telefon opatrně podá.

„Co mi to dáváš? Já jim budu prd rozumět!“ protestuju. Pak se z telefonu ozve Věrka.

„Mirku, vezmi to!“ uslyším z mikrofonu.

Nevěřícně si přiložím telefon k uchu: „Kde jsi? Tady jsou nějaký cizí lidi a rozvalujou se nám v posteli,“ zaburácím.

„Nekřič tak,“ ozve se Věra.

„Co tu dělaj ty dva?“ řeknu jen o trochu tištěj.

„Bydlej u nás...“

„Ty jsi prodala barák a nic jsi mi neřekla?“ podlomí se mi kolena a kecnu na židli vedle postele. Nejdřív ta zmizelá kreditka, lančmít na cestu, a teď nemám střechu nad hlavou... To snad nemůže, jen tak, beze mě...?

„Neprodala, já jsem ho...“

„Tys prohrála, nebo jsme něco nespláceli? Proto ty špatný nálady? Vzal nám ho exekutor? A já nic nevím?!“

„Ne, ne, nic z toho, Mirku, uklidni se! Ty lidi jsou tam jen na dva dny.“

„Jak na dva dny? Proč se mi cizí lidi válej v posteli a kde jsi ty?“ cítím, jak se mi adrenalin vrací do hlavy, která bolí čím dál víc. Jsem naštvanej. Dělají ze mě blbce!

„Jsem u Vlastíka. Náš dům jsem pronajala. Přes agenturu. Cizincům. Za peníze,“ dokončí Věra. Asi bych tomu měl rozumět. Jediný, co vím, je, že jsem si oddychl. Manželka spí u našeho syna a dům nám zůstane...“

„Proč jsi proboha pronajala dům? Copak nemáme peníze? Dlužíme někomu?“ vrací se mi myšlenka na exekuci.

„Ne, ne, všechno je v pořádku. Nevěděla jsem, jak ti říct, že jsem přišla o práci a nemůžu nic kloudnýho najít...“ na druhý straně je chvíli ticho. Pak se Věra nadechne a vysype to na mě všechno: „... A že mám teď strach, jak to všechno zvládneme z jednoho platu. Proto jsem začala šít pro sousedky a taky šetřit na jídle... Stačilo to, jenže pak mi náš Vlastík řekl, že čekají miminko a potřebují pomoct do začátku, a já prostě nevěděla, co dělat. Jsem tady pořád na všechno sama a napadlo mě jen tohle...“ Věra, můj parťák a věčnej bojovník, vzlykne. Nevím, jestli jsem ji vůbec někdy viděl bulet. Asi ne. Věra nebrečí. Nikdy. Ani u filmů, ani když si zlomila nohu v Tatrách. Nikdy – až teď.

Ještěže sedím. Dám si hlavu do dlaní. Cítím, jak mi bolest tepe do čela. Dochází mi, jak špatnej jsem byl poslední dobou parťák já. Nechtěl jsem nic řešit a vždycky radši zdrhnul k volantu a ji tu nechal, že se postará. Uvědomuju si, jak moc pro mě znamená, i když jsem jí to asi už pěkně dlouho neřekl. Chtěl bych ji obejmout a ujistit, že to zvládnem – spolu. Jako vždycky předtím. A že ji budu víc poslouchat, když teda budu zrovna doma... A když ne, tak že jí zavolám a zeptám se, jestli zrovna nebojuje za naši rodinu o přežití, protože to parťáci zkrátka dělaj...

„Asi máme průšvih... Já ho praštil,“ cítím, jak mi selhává hlas.

„Já vím, ty můj divochu,“ zasměje se Věrka a já ji zase poznávám.

„Budou nás žalovat?“

„Ne, nebudou, alespoň myslím, Jeff jen pořád opakoval, ať jdeš pryč, že se tě bojí. Tak se hezky omluv, vrať telefon a přijeď. Mám tu vedle sebe jedno volný místo na gauči...“

Kouknul jsem se na Anglána. Drží si peřinu před hrudníkem a vypadá vyplašeně. O tomhle ustrašenci jsem si myslel, že mi klátí Věru, a ještě kvůli němu budu spát na gauči...

Hodím mu telefon na peřinu a řeknu: „Sorry, vole, myslel jsem, že tu máš mojí starou,“ a chci mu podat ruku jako na usmířenou. Jenže on to nepochopí, cukne sebou a rychle přeleze i s peřinou na druhou stranu postele. Zahlídnu jen jeho bílou prdel.

Nevím, jak mě to napadlo, ani proč jsem to udělal – možná to bylo tou ránou do hlavy z tý bouračky nebo z toho uvolnění, že tu neleží s mojí Věrkou, ale prostě to ze mě vyjelo.

„Hu! Hu!“ zařval jsem a dupnul nohou, jako bych zaháněl psa na útěk. Anglán upustil ve svém rohu postele peřinu a pochcal nám postel. Věděl jsem, že jsem to přehnal, protože za nic z toho, co se mi dneska stalo, nemoh. Tak jsem jen zopakoval „sorry, vole,“ a šel jsem pryč. Stejně jsem nic dalšího vědět nepotřeboval.

Všechno je jasný. Zaprvý – musíme koupit nový matrace a peřiny, protože v tomhle já spát nebudu, a zadruhý velikost tenisek s dýlkou pinďoura opravdu nijak nesouvisí...

Autor: Klára Dvořáková | pátek 7.12.2018 8:04 | karma článku: 20.70 | přečteno: 680x

Další články blogera

Klára Dvořáková

Perfektní vánoční dárek - povídka

Jejich první společné Vánoce. Měl to vymyšlený. Do detailu. Teď spí u kámoše na karimatce a ani neví, jak se tam dostal...

11.12.2018 v 8:04 | Karma článku: 12.25 | Přečteno: 253 | Diskuse

Klára Dvořáková

Sexy za pár dní - povídka

„Jsem sexy, jsem sexy, jsem sexy... Vážně mi to opakování pomůže, abych si víc věřila?“ vyslovím své pochybnosti nahlas. „Ale jistě... Uvidíte, že z vás těch pár slov udělá novou ženu,“ lektor se tváří přesvědčivě.

15.6.2018 v 8:33 | Karma článku: 21.94 | Přečteno: 727 | Diskuse

Klára Dvořáková

Dnes přicházím naposledy - povídka

Jednou za rok mají tajnou schůzku v hotelu. Objetí, šampaňské, tanec. Žádné sliby, žádné zítra... Ale co když je to dnes opravdu naposledy?

25.5.2018 v 8:30 | Karma článku: 24.14 | Přečteno: 604 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Kateřina Karolová

Lopatu na sníh do ruky těm, co pohrdají matkami na mateřské

Od té doby, co jsem matkou, mě často napadá, k čemu tak přirovnat tu naší bezva dovolenou. Jak jí co nejvýstižněji popsat všem těm, kteří matkami nejsou, přesto však námi, ufňukanými matkami, pohrdají.

11.12.2018 v 16:54 | Karma článku: 10.51 | Přečteno: 198 | Diskuse

Klára Dvořáková

Perfektní vánoční dárek - povídka

Jejich první společné Vánoce. Měl to vymyšlený. Do detailu. Teď spí u kámoše na karimatce a ani neví, jak se tam dostal...

11.12.2018 v 8:04 | Karma článku: 12.25 | Přečteno: 253 | Diskuse

Monika Kleinova

Je mi padesát a loni dostaly mé dospělé dcery pod stromeček sestřičku

Oběma dcerám je už přes dvacet, takže tuší, že dárky nenosí Ježíšek. A že děti nenosí vrána ani čáp...

9.12.2018 v 20:10 | Karma článku: 29.23 | Přečteno: 2199 | Diskuse

Jan Hulik

Dopis ženě, kterou jsem neznal.

Hledám-li odpověd na otázku se kterou si nevím rady, myslím často na Tebe teto. Třeba kde hledat pravost v lásce. U zlata a drahokamů je to jednoduché, to vím.

9.12.2018 v 13:00 | Karma článku: 6.76 | Přečteno: 220 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Nechoď s plasty, když je tma! Komu není rady, tomu není pomoci!

Maruška žehlí. Ona vždy žehlí dole v garáži. Její garáž je uklizená skoro jako obývací pokoj. Na zemi koberec. Něco mezi špajzkou a klidným místem, kam se může schovat, když jí leze Pepa na nervy. Pokračujeme? Jak chcete

9.12.2018 v 6:00 | Karma článku: 13.33 | Přečteno: 647 | Diskuse
Počet článků 54 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1625

Když to jeden čas v mém životě začalo vypadat, že všechna legrace skončila, a zůstane jen u práce a povinností, vrátila jsem se ke svým dětským snům a psaní povídek;).

 

Každý čtvrtek najdete nový příběh o nás všech, kteří nejsme vždy tak ÚŽASNÍ, jak bychom si právě přáli, na mém blogu:

WWW.OLIVIE-UZASNA.CZ

 

Z těch nejlepších povídek jsem letos dala dohromady už druhou knížku s názvem A co když je to LÁSKA?

 

Nepíšu sem moc často, ale i tak jsem od vás letos získala 5. místo v anketě Bloger roku 2017. Děkuji!

 

Novinky můžete sledovat na Facebooku: www.facebook.com/ouzasna/

 

Děkuji vám všem za případnou podporu. Velice si jí vážím.

 

 

Najdete na iDNES.cz