Radši ho tam necháme - dušičková povídka

Dneska je dušiček, co takhle se trochu bát? Jen trošičku!;) Stejně jsem si to určitě celé vymyslela... Anebo ne? Přece víte, že píšu příběhy ze života... a on už tam opravdu ležel…

„Zase pole! Je vůbec možné, aby nějaká část Čech byla tak nezmapovaná, jako zrovna tohle místo?“ Jindřich zastaví a naštvaně udeří rukama do volantu. Vzápětí se vrhá se na můj mobilní telefon ve stojanu na předním skle.

„Ne, že mu něco uděláš! Moc dobře víš, že za to nemůže. Zkusili jsme troje mapy a pokaždé jsme nakonec dojeli do pole nebo něčí zahrady. Co bychom taky chtěli, když hledáme samotu v lese u hranic?

„Tak to jsme v prdeli…“ odtuší zlověstně Jindřich, „Kdyby aspoň nebyla taková tma. Tady není vidět na krok. Kde jsou lampy? Už abychom byli zase doma ve městě. Tohle uctívání mrtvých je stejně jen ztráta času.“

„Nech toho, zavoláme Pavlovi a on nám poradí, kudy se k němu dostaneme…“ namítnu nesměle.

„Jo? A co mu řekneš? Že jsme za lesem v poli a zmizela nám silnice? Navíc tu zase chybí signál.“ Jindřich je jízlivý a vypadá, že mobil hodí z okna.

„Víš co? Tak já teď budu řídit, ty si odpočineš a Pavlovi zavoláme, až najdeme nějakou vesnici,“ snažím se být konstruktivní, i když mám zadek stažený strachy. Takovou tmu jsem snad ještě nikdy neviděla. Dá se vůbec vidět tmu?

Vystoupím z auta a protáhnu si záda. Jedeme už čtyři hodiny. Už jsme měli být na místě, ale nějak jsme se tu zacyklili a nemůžeme se trefit na místo ani podle mapy, ani podle plánku, co nám dal Pavel.  Bohužel se setmělo a měsíc je schovaný pod mraky, v okolí není jediný zdroj světla. Tohle jsem zažila naposledy na čundru, ale to aspoň zářily hvězdy a říkali jsme tomu romantika. Za námi na hlavní silnici projelo auto. Tak aspoň nějaký život!

„Můžeme někoho zastavit a zeptat se,“ napadne mne.

„Nechci ti to kazit, ale na tomhle místě nám nikdo nezastaví. Jedině, nějaký úchyl nebo zloděj s pistolí,“ Jindřich zní zachmuřeně. Do tváře mu nevidím, a to stojí pár metrů ode mne. Zaslechnu sovu, nejspíš puštíka. Přejede mi mráz po zádech a urychleně nasedám zpátky do auta.

„Vylez! V týhle tmě nebudeš řídit. To bychom tam nedojeli vůbec,“ Jindřich stojí ve dveřích u řidiče a čeká, až vystoupím.

„Jak myslíš, chtěla jsem tě nechat odpočinout.“

„To je dobrý, už to musí být blízko,“ dodá s novou nadějí v hlase Jindřich, „Doufám, že má Pavel uvařeno. Mám pořádný hlad.“

Vyjeli jsme zpátky na hlavní silnici. Snažím se najít správnou odbočku. V té tmě to není vůbec lehké. Silnice vede mezi poli po jakémsi náspu – z každé strany je alespoň dvoumetrová stráň, dole strouha a za ní pole. Ne, že bych to teď viděla a odbočka taky nikde. V tom zahlédnu cosi svítivého na své straně silnice. Byla to vteřina a už to zase zmizelo. Co to mohlo být?

„Musíš jet tak rychle?“ otočím se na Jindřicha.

„Máš ten pocit? Plazíme se tu sedmdesátkou… Je hrozně špatně vidět.“

„Něco jsem zahlédla.“

„Odbočku?“ Jindřich zpomalí.

„Ne, to ne, ale byl to takový svítivý proužek, co se dává na… Helmu! Viděla jsem v tom příkopu u silnice motorkářskou přilbu!“

„A k čemu by nám byla? Máme auto, helmu nepotřebujeme.“

„Já ji nechci!“

„Tak vidíš. Hledej odbočku, ať už tam jsme.“

„Nemohl tu helmu mít na sobě člověk?“

„Jak člověk? Ty jsi někoho viděla?“

„Ne, to ne, ale kdo by házel do příkopu přilbu. Tady by nebylo těžký sjet ze silnice do příkopu a zranit se. Nebo ho mohl někdo nabourat a ujet.“

„To bys viděla motorku, ne?“

„Já nevím. Asi ne,“ překřížím ruce na prsou a dál se dívám po odbočce.

Jindřich zastaví a opře se o volant, „Vážně jsi v tom příkopu viděla přilbu? Nebylo to něco jiného? Třeba vytržený patník?“

„Jo, byla bílá a na ní takový ten reflexní proužek. Jak jsi na ni zasvítil, tak jsem ji na chvilku zahlédla.“

„Ok, tak se tam radši podíváme,“ Jindřich vypadá zadumaně, otočí auto a jedeme zpátky.

„Myslíš, že tam bude někdo zraněný?“ ptám se s obavou. Nemáme ani baterku, jen světlo na mobilu.

„Uvidíme. Koukej, kde by to mohlo být..

„Co když se probere, ukradne nám auto a ujede s ním?“ napadne mne hororová myšlenka z filmu.

„Jo, celou dobu tam tak ležel ve tmě a zimě a čekal, až pojede kolem někdo, komu by ukradl auto,“ zazní ironicky ze sedadla vedle mne.

„Tady, tady u toho stromu to bylo. Určitě!“

Jindřich zastaví, „Tak se jdeme podívat.“

„Já se bojím! Víš přece, že jsou dneska dušičky…“ zašeptám spíš sama pro sebe. Stojíme na opuštěné silnici, v naprosté tmě, uprostřed polí, jejichž konec nedohlédneme.

„Pojď mi posvítit!“ Jindřich přebíhá silnici a ztrácím ho z dohledu.

Zapnu světlo na mobilu a pak teprve otevřu dveře auta. Venku je chladno. Vůbec se mi z vyhřátého sedadla nechce. Co když jsem se spletla a nikdo tam není? A co když jsem se nespletla?

„Kde jsi s tím světlem?“ volá na mne Jindřich.

Neochotně přejdu silnici a svítím před sebe. Asi deset metrů od nás zahlédnu onen proužek přilby, co se odrazil v našich světlech. „Támhle!“ ukážu zcela zbytečně na svůj nález. Moji ruku Jindřich nemůže vidět.

„Haló! Je tam někdo?“ zařve Jindra.

„Co blbneš?“

„Tak jestli je tam člověk, tak by se mohl třeba ozvat. A možná nám i poradí, kudy dál.“

„Moc vtipný. Kdyby byl v pořádku, tak tady přece neleží. A pořád to může být jen ta přilba bez jezdce…“

Jdeme blíž. Světlo z mobilu osvětluje jen chabě své nejbližší okolí. Vidím, že se mi třese ruka. Cítím adrenalin, který mi stoupá do hlavy, a nutí mne utéct do bezpečí, „Co kdybychom ho tady nechali? Vždyť jsme nemuseli vůbec nic vidět. Prostě jsme si nevšimli, jako všichni ostatní. Za pár minut bychom mohli být u Pavla na peci a jíst škvarkový placky…“

„Někdo tam fakt leží, posviť mi blíž,“ Jindřich začíná slézat dolů do příkopu. Klouže mu to.

„Haló, pane, slyšíte mě? Jste zraněný?“ Jindřich už je u něj a třese mu ramenem, „Mělas pravdu, má tu i motorku,“ konstatuje směrem ke mně.

„Vidíš někde krev?“ zavolám dolů do škarpy.

„Ne, nevidím, ale je tu tma,“ konstatuje Jindřich, „Je možný, že by spal?“

„Cože? Takhle v příkopu ?“

„Já jen, že je tu na nějakém historickém pionýrovi a pořád ještě na té motorce sedí. Vlastně se tu jen tak opřel a pěkně to z něj táhne. Zkusím s ním znovu zatřást.“

Z příkopu se ozve nesouhlasné mumlání, „Co je?“ zazní popuzený hlas motorkáře.

„Je vám něco? Jste zraněný?“

„Vás poslala moje stará?“

„Ne, ale ležíte u silnice. Mysleli jsme, že jste raněný.“

„Jsem si jen zdřímnul. To se smí, ne?“

„Není vám zima?“

„Teď už jo, když jste mě vzbudili!“ zahartusí muž.

„Nechcete pomoct vytlačit motorku?“ nabízí Jindřich aspoň nějakou pomoc.

„Blázníš? Nemůžu na silnici takhle nadranej. Pojedu tudy,“ muž zvedne ruku před sebe.

„Tady není cesta,“ namítne Jindřich.

„Není, a proto mě tu nemůžou chytit policajti,“ dodá chlápek a pokusí se našlápnout motorku. Mine.

„Nevíte aspoň, kde tu na samotě bydlí Pavel Jaronýmek? Nemůžeme to nějak najít.“

Muž znovu mávne rukou před sebe, „Rovně a na první doprava, za posedem vlevo.“

„Tak děkujeme!“ zakřičí Jindřich do hluku řvoucího motoru. Muži se zjevně podařilo nastartovat.

Jindřich vyleze ze škarpy a nasedneme do auta. Oba se těšíme do tepla.

„Nebojíš se o něj?“ zeptám se.

„Ne, proč?“

„Co když v tý škarpě spadne a nikdo mu nepomůže?“

„Kam by padal, má to nízko a rychle mu to taky nepojede. Radši hledej tu odbočku.“

Nakonec se podařilo. Po dvou kilometrech jsme zahnuli, našli posed a dojeli k Pavlovi. Posadil nás ke kamnům, dal nám oběma svařené víno a bramborové placky. Když jsme se dostali ve svém líčení cesty až k pánovi ve škarpě, Pavel ztuhnul.

„Měl na sobě zelený vaťák a bílou přilbu?“

Oba jsme kývli.

„Tak to jste potkali Lojzka…“ Pavel se zadíval na svatý obrázek nad oknem své chalupy.

„Nějaký tvůj známý? Věděl, kde bydlíš,“ Jindřich si nacpal do pusy půlku placky s jahodovou marmeládou.

„No, známý, známý to on je. A taky už je padesát let mrtvý.“

„Tak to musí být někdo jiný. Tenhle s námi mluvil a byl opilý.“

„To jo, takhle on tenkrát zemřel. Jel opilý z hospody a usnul ve škarpě. Nikdo ho nenašel a on tam zmrznul. Říkáš, že jste s ním mluvili?“

„Jasně, říkal, že jede domů schválně strouhou, aby ho nechytli policajti.“

Pavel se ponořil do knihovny v rohu místnosti a ze spodní police vytáhl tlustou knihu. Když ji otevřel, ukázalo se, že je ručně psaná. Pavel jí chvíli listoval a pak našel, co hledal.

„Dneska je přece dušiček, tak proto jste ho viděli…“ Pavel dává kroniku blíže ke světlu a čte, „Ještě štěstí, že jste mu šli pomoct. Píše se tu, že kdo poskytne pomoc svému bližnímu a Lojzka probudí, dojde do svého cíle bez úhony a dobře se mu povede…“

„A kdyby ne? Já se docela bála, jít do té tmy…“ přiznávám se staženým hrdlem.

„Je tady, že kdybyste ho viděli a nechali tam, nikdy byste nedojeli do svého cíle. Ale to se dá jen těžko ověřit… I když pár lidí už tu mělo zrovna na téhle silnici smrťák. A co se pamatuju, vždycky to bylo na podzim,“ Pavel zaklapne kroniku a mně znovu přeběhne chladivý mráz po zádech… Tak my viděli ducha a vůbec jsme to nepoznali. A taky jsme mohli být už hodinu mrtví… Brrrr! Chytím Jindřicha za ruku. Potřebuju vědět, že tady se mnou je. Jeho ruka je ale ledová. Jako bez života.