Venkovský striptýz - košilatá povídka

Jen mužská část vesnice zná tajemství bílé vany na zahradě hájovny. Dneska zasvětí Petra - přivandrovalce a městskýho hejska - do toho, co je to opravdová kultůůůra... Ale musí být potichu a nikomu nic nevykecat!

"Tak tohle je ta vaše kultůůůra?“ Petr dává zřetelně najevo, jak je otrávený.

„Co máš proti?“ Vašek se zamračí. Fakt to není žádný zázrak – kapela hraje děsně, zpěvačka nezpívá, ale kdáká jako slepice, a hostinský má špinavou podlahu i půllitry. A ještě šidí míru. Vlastně má ten Petr pravdu… Ale kdo je tady zvědavej na nějaké kecy městskýho hejska? Co ten nám bude vykládat o tom, jak nekulturně se tady žije? Vašek sám by teď byl radši na diskotéce v Oseku, ale to tomuhle cápkovi fakt cpát nebude.

„Spíš nevím, co bych chválil. Je to fakt hrozný!“ Petr naznačuje, že zvrací do sklenice s pivem, „Nic lepšího tu nemáte?“

Vašek má chuť poslat toho blbečka, kam patří, ale nakonec zvítězí ješitnost a jistá soutěživost. „Tak jestli chceš, přijď v pátek v deset večer na stráň za hájovnu. To něco uvidíš! Ale musíš být potichu. A nikomu to neříkej. Hlavně ženský se to nesmí dozvědět! Jasný?“ Vašek už teď svého pozvání lituje. Ten blbec to určitě někde vykecá, nebo rovnou celé zkazí.

„Jdete na lov? Čeho?“ ušklíbne se Petr. Co jiného taky tady? Ale takhle večer?

„Houby na lov. Uvidíš. Budeš valit bulvy, to u vás ve městě nemáte.“

Petr už z Vaška ten večer více nedostal. Dopili pivo, kopli do sebe pár panáků a s přicházejícím ránem se rozešli každý ke svému domovu. Nebýt toho, že si Petr udělal poznámku do kalendáře v mobilu, tak by na Vaškovo pozvání úplně zapomněl.

V pátevečer vezme baterku a začne se drápat na kopec za hájovnou. Všude je ticho a tma. Slyší každé křupnutí větvičky a sovu kdesi v dálce. Když zavadí o ostružiní, sykne bolestí: „Kurva, Vašku, seš tady?“

Ozve se sborové: „Pssst! Ticho! Zhasni, vole!“

„Se tu zabiju,“ odvětí Petr a snaží se v té tmě odhadnout cestu k hlasům.

„To je nám celkem jedno, Pražáku, hlavně buď nenápadnej, nebo nás prozradíš,“ cedí černá postava vedle Petra šeptem mezi zuby. Čísi ruka jej popadne za loket a vleče mlázím. Jdou tak rychle, že Petr nemá šanci vysvětlovat, že není z Prahy. Jediné, čím se provinil, je vlastnictví chalupy po vzdáleném strýčkovi tady ve vesnici, kam jezdí občas na víkendy.

„Jau!“ uleví si Petr šeptem, když zakopne o pařez. Dojde na mýtinku mezi stromy, kde už je partička tak deseti, možná i dvanácti, mužů různého věku. Sedí na skládacích židličkách, mají tu pivo a chroupají chipsy.

„Kdo ho pozval?“ podiví se hromotluk Hugo, velitel místních hasičů.

„Já,“ přizná se Vašek.

„Nejseš ty magor?“ konstatuje Hugo a několik mužů souhlasně zamručí.

„Posmíval se naší kapele a říkal, že tady nemáme žádnou kultůůůru,“ brání se Vašek.

„Tak to budeš čučet, mladej!“ konstatuje Hugo a sedne si na svoji židličku, která rázem zmizí pod jeho velkým tělem.

„Tak to jsem zvědavej,“ ušklíbne se Petr a rozhlédne se. Všude je tma. Jen dole u hájovny se na zahradě mihotá světýlko ze svíčky. Petr si sedne na pařez a dá ruce pod bradu a opře se o kolena. Nudí se. Tak koukne na oblohu. Je černo-černá a hustě posetá zářícími hvězdami. Tak tohle z města nezná. Nikdy by ho nenapadlo, že se chlapi z vesnice chodí koukat na hvězdičky. I když je to paráda, to teda zase jo! Petr tak sedí a konsternovaně kouká na oblohu, když do něj někdo dloubne loktem.

„Tak teď se koukej, ať víš…“

Petr se ohradí: „Vždyť už se koukám!“

„Ale ne nahoru, tam čum!“ sykne opovržlivě Vašek.

Petr zaměří svou pozornost dolů k hájovně. Kolem svíčky se mihne štíhlá postava dívky, zahalená do velké osušky. Dojde až k vaně postavené na kraji pozemku. Nohou zkontroluje teplotu vody, až se osuška rozevře a ukáže se černý klín pod ní.

„Tak houby hvězdičky!“ konstatuje suše Petr a nakloní se dopředu, aby lépe viděl.

Dívka přistoupí k vaně, osušku hodí na paraván vedle ní, pomalu vleze do vody a sedne si. Na hladině se bělají dvě drobná prsa. Vypadají ve tmavé vodě jako ty hvězdy nad Petrovou hlavou. Děvče si žínkou pečlivě umyje celé tělo, oholí si podpaždí, klín i nohy. Když skončí, vstane, zabalí se do osušky a odejde do hájovny.

Petr se zvedne z pařezu, „Tak to nebylo vůbec špatný, chlapi,“ a chce odejít.

„Počkej, neviděl jsi to hlavní,“ zašeptá Vašek a stáhne ho zpátky na pařez.

„Jen ho nech, ať si jde,“ ozve se za ním.

Petr se rozhlédne. Chlapi dál sedí na svých místech, pijí pivo a každý z nich má na klíně sáček brambůrků. Vašek mu podá lahváče: „Na, a uč se, co je to kultůůůra,“ kývne hlavou zpátky k hájovně.

Z té vyjde kyprá žena v něčem, co vypadá jako jednoduchý kroj – bílá halena, široká tmavá sukně a bílá zástěra, lemovaná krajkou.

„Tak tohle je naše paní lesní,“ poučí Petra hrdě Vašek.

„Aha,“ Petr netuší, co by na to měl říci. To je nějaký folklór, či co? Snad se nebude taky koupat? Pomyslí si udiveně a chce odejít. Ale to teď fakt nejde. Tak se napije piva a sleduje s ostatními to divadlo beze slov na zahradě u hájovny.

Paní lesní zatím rozsvítí kolem vany další svíčky. Jednu po druhé. Stejně jako dívka před tím,

překontroluje teplotu vody. Pak dolije z donesené nádoby teplou a vodu zamíchá. Další test provede rukou a ukáže všem sledujícím bohatý výstřih. Postaví se, protáhne celé tělo a zatáhne za šňůrku na svých prsou. Halena se uvolní a paní lesní si ji stáhne přes prsa až do pasu, kde si rozepne sukni. Když oblečení lehce pomůže na bocích, obojí jí spadne až ke kotníkům. Žena zůstane v bílé košilce na ramínka, se kterou provede totéž. Jednou rukou sáhne dozadu a jen velmi pomalu osvobodí prsa z krajkového sevření podprsenky. Petr zírá na velká prsa paní lesní a lituje, že nemá žádné chipsy, které by si dal na klín jako ostatní. Pokusí se dát si nohy křížem, ale málem sletí z pařezu…

„Neblbni, mladej, ještě nás prozradíš,“ muž s křivými zuby a rádiovkou na hlavě mu šoupne pytlík slaných preclíků, „Se nestyď, jsme v tom všichni,“ houkne ještě a znovu obrátí svou pozornost dolů k ženě, která už si sundala kalhotky a odhalila tak bermudský trojúhelník svého klína.

Kdy jsem tohle viděl naposledy? Všechny se teď holí do bikin…, pomyslí si Petr a upraví si malý sáček preclíků na svém klíně. Jeden vyndá a strčí si jej do pusy. Málem se kousne do jazyka, když sleduje paní lesní, jak si stoupne do vany, otočí se k nim zády, zvedne ruce a rozpustí si vlasy do té chvíle spoutané v týle. Sahají jí až na kyprý zadeček s roztomilou pihou na pravé půlce. Chvíli vlasy načechrává, pak se znovu otočí čelem k mužům a sedne si do vody. Její bělostná prsa září do tmy a Petrovi připomínají dvě hrdé plachetnice na moři. Paní lesní se zanoří do vody a namočí si vlasy, omyje obličej a napění vlasy šampónem. Pak hlavu zakloní a konvičkou, co stojí vedle vany, si spláchne z vlasů pěnu. Bílé obláčky šampónu stékají, na její šíji jako po klouzačce až na hladinu, kde se přidají k ostatním bublinkám.

„Ty máš kliku, vole,“ odtuší Hugo.

„Jakou kliku?“ nechápe Petr.

„Že je to dneska i s mytím vlasů. To není vždycky…“

„Držte hubu, chlapi!“ ozve se ze tmy, „Jestli nás načapá hajnej, máme po striptýzu.“

„No, jo, no,“ odvětí Hugo a dál sleduje dění u hájovny. A je na co se koukat. Paní lesní si vzala bílou mycí houbu, která je ještě světlejší než její pleť, a umývá si s ní ramena a krk. Klouže od ramen až ke konečkům prstů. Petr se přistihne, jak moc se těší, až si bude umývat prsa. Ale paní lesní si stoupne, vyndá nohu na okraj vany a přejíždí houbou plnou pěny od kotníků, přes hladká lýtka až ke kyprým stehnům. Když nohy vystřídá a dokončí i druhou cestu, přejde k bříšku a od něj několikrát zajede čerstvě namočenou houbou mezi nohy. Když přitlačí, vyteče z mycí houby voda a vypadá to, jakoby do vody čůrala. Petr si nikdy nedokázal představit, že ho taková představa může vzrušit. Ale má co dělat, aby sáček preclíků vůbec udržel na vzdouvajícím se klíně. Ve chvíli, kdy si říká, že to nemůže být horší (nebo lepší), začne paní lesní konečně kroužit kolem svých prsou. Nejdříve mokrou houbou a pak jen rukama, které kloužou po zimou ztopořených bradavkách. Za něž se na závěr ještě rozmařile zatahá. Paní lesní se opravdu nestydí. Hraje si se svým tělem i pozorovateli na stráni, jak se jí zlíbí.

Úplně nakonec vezme další připravenou konvičku s vodou a spustí si na prsa vodopád. Mihotavé světýlko svíček se odráží od její bílé pokožky a spolu se stíny hrají fantastickou hru podobnou tanci.

Paní lesní vystoupí z vany, protáhne se jako na začátku, zaplete si mokré vlasy do uzlu na temeni a nakonec vezme velkou bílou osušku, celá se do ní zahalí a sfoukne svíčky. Jakoby zatáhli oponu, pomyslí si Petr a vydechne zadržovaný vzduch: „Uf, tak to bylo něco, pánové!“

„Viď! To byla kultůůůra!“ zachechtá se Václav.

Hugo se zvedne, sundá si klobouk a začne s ním všechny přítomné obcházet. Ti mu do klobouku začnou házet peníze. Někdo dá padesát, někdo rovnou stovku. Jiný jen vyklepe drobné z kapsy a ani neví, kolik to bylo.

„Co to je?“ podiví se Petr.

„Co se divíš, mladej? U vás ve městě se snad za kulturu neplatí?“ ušklíbne se Vašek a hodí Hugovi do klobouku stokorunu, „Za něco se koupí pivo a brambůrky, ale většina z toho jde tady dole paní lesní za přestavení. Tak neškudli,“ mrkne ještě na Petra a začne si skládat židličku, „Jo, a kdybys chtěl, tak další představení je za týden. Jestli teda bude hezky…“