Řekni to zrcadlu - povídka

"Dámy, mám z vás radost. Děláte úžasné pokroky. Teď si zkusíme další cvičení. Uvidíte, bude se vám to líbit,“ lektorka se rozhlédne po skupince žen, sedících proti ní v kroužku na židlích. Kterou vybere?

Žádná se nehlásí. Jako vždycky. Nemá smysl otálet. U tohohle může jen hádat, jak která zareaguje. Vždycky ji někdo překvapí.
„Lenko, pojďte,“ lektorka vybere jednu z žen a dovede ji před velké zrcadlo: „Tady se postavte a řekněte: Jsem krásná a zdravá. Mám se moc ráda,“.
„To nejde.., to je blbý..,“ chabě se brání Lenka.
„Všechno je v pořádku. Nebojte. Vyzkoušíme si to všechny.“ Lektorka si stoupne před zrcadlo místo Lenky, podívá se na sebe a řekne: „Jsem krásná a zdravá. Mám se moc ráda.“
Dívá se sama sobě do očí. Všechny vidí, jak se celá narovná, zdvihne hlavu a usměje se. Ještě s tím úsměvem na rtech se otočí zpět k ostatním.
„Přesně takhle. Nic to není, uvidíte,“ vrátí před zrcadlo Lenku. Ta je viditelně nesvá. Jako by se bála na sebe jen podívat.
„Zkuste to. Podívejte se na sebe a řekněte: Jsem krásná a zdravá. Mám se moc ráda,“ napovídá Lence lektorka.
„Vám se to říká snadno. Vy taková jste!“ Lenka zvedne hlavu a zadívá se na chvíli do zrcadla. Pak se ohlédne na ostatní. Všechny ji se zájmem pozorují. Vůbec jí to nezávidí. Za chvíli tam budou stát ony. Dívat se na své pohublé postavy, kruhy pod očima, propadlé tváře a cizí vlasy. Ostatní to pravděpodobně ani nepoznají, ale ony to vědí. A to stačí. Nejsou to jejich vlasy. Jejich chlouba. Stejně jako to, co schovávají v podprsence, není tak úplně jejich. I když některé už mají po modelaci a už ani nemusí nosit protetickou podprsenku.
Ne, není to vidět, a i ty kruhy pod očima se dají skrýt pod make-upem, přílišná hubenost pod oblečením. Jenže. Ony to vědí. A možná právě proto, to vzdaly. Utápí se ve smutku a vzpomínají na časy před tím. Před ní. Než přišla, nepozvaná a změnila jim životy.
„No, tak, Lenko, zkus to!“ lektorka se povzbudivě usmívá, „Není to tak těžké, jak to vypadá.“
Lenka vrátí svůj pohled k zrcadlu. Ruce podél těla zatne do pěstiček. Nadechne se. Zkouší vydat zvuk, ale nejde to. V místnosti by špendlík, spadnout na zem, způsobil neuvěřitelný hluk. Lenka těžce vydechne, ale nepromluví. Pak se z hloučku ozve: „Lenko, ty jsi krásná a zdravá!“
Lenka se otočí. Ví, která to byla – Věrka. Znají se teprve pár měsíců, ale nemoc je spojila tak, jak to umí jen společně prožité neštěstí. Rozhodne se. Hluboký nádech: „Jsem krásná a zdravá. Mám se moc ráda...,“ poslední slabika skončí rozpuštěná ve vzlyku. Lenka schová hlavu v dlaních. Lektorka ji obejme. „To půjde. Už teď jsi to dokázala. Jsi moc statečná.“
Pak se otočí do sálu: „Kdo půjde další?“
Nikomu se nechce. Teď to vypadá ještě těžší než před tím.
„Věrko, pojď,“ vyzve lektorka Lenčinu nápovědu.
„Já jdu! Ať to mám za sebou,“ ozve se Jana – šašek skupiny. Stoupne si před zrcadlo, zatváří se jako vzdorovité dítě, co plní zdánlivě nesmyslný úkol paní učitelky a spustí: „Jsem krásná, zdravá a to…co bylo to třetí? Jo, a mááááám se rááááááda.“ Jana už se nedívá do zrcadla, ale na holky. Očekává jejich smích. Pár se jich skutečně ozve, ale o dost méně, než by čekala.
„Tak to nebylo úplně ono, Jani, ale příště už to bude určitě lepší. Každý máme svůj únik,“ lektorka vezme Janu kolem ramen a dovede ji zpět ke skupině.
„Tak Věrko, jsi na řadě,“ povzbudivě se usměje na ženu s bledou pletí a ošklivou parukou. Instruktorka ví, že Věra odmítla další operaci, a tak je její hrudník chlapecky prázdný. Ví také, že Věrka je statečná a že to jen nehraje. Porvala se s nemocí i s následky chemoterapie. Nebýt toho, že se s ní, hned po léčbě, rozvedl manžel, vůbec by chodit do skupiny nepotřebovala. Ale zradu manžela už k tomu ostatnímu prostě neunesla.
Lektorka se dívá na Věrku, která už mezi tím došla k zrcadlu. Stoupla si proti němu jako bojovník hledící do očí nepřítele. Mírně rozkročené nohy, ruce v pěst. Jestli se ten druhý pohne, ruka vypálí a srovná protivníka se zemí. Na rozdíl od ostatních, se dívá přímo před sebe. Vyčkává. Jako by se do hladiny zrcadla chtěla vpít, anebo do něj vstoupit.
„Věrko, to jsi ty,“ řekne lektorka a obejme ji kolem ramen, „ne, tvůj nepřítel.“
Několik žen se zasměje, ale hned se zase vzpamatují. Věrku mají rády. Je to jejich velký vzor. To, jak se dokázala sama poprat se životem a nemocí, jim imponuje. Mnohé to tak nezvládly ani s podporou celé rodiny.
Věrka se nadechne. Podívá se odhodlaně do očí v zrcadle: „Jsem zdravá a krásná. Mám se ráda.“ Celá se uvolní. Stále hledí do zrcadla na svůj odraz.
Ženy v místnosti zajásají. Věrka to dokázala! Do okna vedle zrcadla zasvítí slunce a jeho paprsky zamíří přímo na Věrku. Najednou se celá koupe v jeho svitu. Pleť se rozzáří, vlasy ožijí a hruď se zvedne naplněná vzduchem. Všechny ženy zmlknou. Teď je Věrka doopravdy krásná.
xxxxxxxxxx
Říjen je měsícem boje proti rakovině prsu, proto tuto povídku věnuji všem ženám, které přišly s touto nemocí do styku a nevzdaly to.