Docela se nám líbíte

„Docela se nám líbíte, mladíku,“ ředitel mezinárodní firmy mne uznale poplácává po rameni. „Pokud souhlasíte, přistoupíme k poslednímu kolu výběrového řízení. I když, jak jsem již naznačil, je poněkud neobvyklé...“

Jak bych mohl nesouhlasit? Říkám si. Po téhle práci musí toužit každý! Vymýšlet počítačové hry, šéfovat nové divizi v uznávané firmě. Vlastní kancelář s dveřmi místo toho umrněného fleku u stolu 1x1 metr, s dvaceti dalšími lidmi... A ještě ten královský plat! Ten je na tom vůbec nejlepší! To všechno za neobvyklé výběko určitě stojí.

„Tak, co říkáte? Přijdete zítra?“ ředitel mne vyrušil z mého snění.

„Přijdu. Určitě přijdu,“ odvětím horlivě. Vzápětí si uvědomím, že jsem to s tím nadšením přehnal. Měl bych si udržovat alespoň trochu odstup a tvářit se, jako bych takových nabídek dostával alespoň pět do měsíce. „Zní to…hmm…docela zajímavě,“ dodám.

„Dobrá tedy. Zítra vás čekáme na okruhu,“ ředitel mi podává ruku a odchází.

Na jakém okruhu? Evidentně jsem něco přeslechl. Zachytím oči personálního, který se mnou zůstal v místnosti sám.

„Přesnou adresu a čas vám zašlu do emailu,“ doplní a také mi podá ruku: „Těšilo mne, pane Fialo.“ Personální se otáčí a odchází.

„Počkejte, čeho se týká to zítřejší kolo?“ vyzvídám.

„Projedete se tak trochu autem. Ale více vám teď říci nemohu.“

Budou nás zkoušet z řízení auta? Tak to je fajn! Jestli v téhle firmě vybírají ředitele podle toho, jak umí řídit, mám to místo v kapse. Nejraději bych zařval vítězný pokřik. Ještě před pár lety jsem jezdil závodně. Jestli něco umím, tak řídit auto. Žádná zatáčka není moc prudká, žádný cíl dost daleko. A pokud budeme jezdit časovky, tím lépe!

Jdu domů výborně naladěn. Přemýšlím o barvě židle, na které budu sedět ve své nové kanceláři. Maluji si, jak vybírám sličnou sekretářku a tepu podřízené.  Doma jsem ještě zkontroloval email od personálního a až do noci snil své představy.

Druhý den jsem se dostavil na okruh, jak bylo dojednáno. Překvapilo mne, že tu nejsem sám. Napočítal jsem minimálně dvacet dalších lidí. Budeme jezdit závody? Poprvé jsem zapochyboval. Co když všichni jezdili okruh..? I když tenhle ten hubeňour na to nevypadá a tenhle starší pán také ne.. Třeba mám fakt kliku a můj koníček mi vynese flek snů.

Ředitel HR se postavil na schody pod diváckou tribunou. Všechny nás přivítal a pokračoval: „Možná se divíte, proč jsme se sešli zrovna tady, a ptáte se, co se bude dít“ udělal dramatickou pauzu. „Jak jsem již naznačil, budete řídit auto. S vámi ve voze pojede spolujezdec.  Ten pak jízdu vyhodnotí a výsledky předá mně a panu řediteli. Jedinou podmínkou je projet všemi kontrolními body a nejpozději do hodiny být zpátky. Kdo dojede do cíle později, bude diskvalifikován a automaticky vypadává z výběrového řízení. Všichni rozumí?“

Myslím, že mi spadla čelist úžasem. Závody ve městě. Pak si uvědomím, že se hlásím na šéfa divize s počítačovými hrami. Tak možná chtějí zjistit, jak budeme kreativní a hraví…Jupí!!

„Vyhrává ten nejrychlejší?“ zeptám se pro jistotu.

„To jsem neřekl,“ odtuší HR ředitel a odměřeně pokračuje: „Naši top manažeři vidí v řízení vozu značnou symboliku a odraz vašeho budoucího chování v manažerské pozici. Jak se zvládnete vypořádat s volantem, tak se budete umět vyrovnat s vedením společnosti.“

Moc jsem jeho vysvětlení nerozuměl. Ale proč ne. Jejich firma, jejich boj. Je super, že polovina „uchazečů“ jsou naši spolujezdci. Konkurence se tak ve vteřině scvrkla na polovinu. Samé dobré zprávy!

Ale kde jsou auta?

Nikdo nic neřekl. Rozdali nám mapky s vyznačenými kontrolními body. Nic zvláštního. Sice jsem čekal jízdu po okruhu, ale co. Trasu celkem znám – část je centrem, část po okraji města. Je tam pár jednosměrek a jedno zúžení, ale jinak nic extra. To dám bez problémů.

Pak předjela auta. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Místo očekávaných firemních služebáků s vyčvachtanou spojkou, najela luxusní auta všech možných značek – Lamborghini, BMW, Porsche, Mercedes, Maserati, Ferrari... Každé z nich v ceně několika mega… Zhmotnění mých dětských i dospěláckých snů se tu řadí v jednom šiku a jede spanilou jízdu po okruhu. Tímhle pojedeme? Život je super!

Každý z nás uchazečů si losuje auto a spolujezdce. Nořím ruku do sáčku a vytahuji si Lamborghini. Mohlo to být lepší, ale i horší. Těším se. Chlapa v červené bundě – svého spolujezdce - neznám. Podává mi desky. Je na nich lejstro. Naznačuje, že je mám podepsat. Poprvé jsem začal mít dojem, že je něco špatně. Tak to ne, tohle už tu jednou bylo. Beru desky do rukou a lejstro si čtu. Dozvídám se, že auto není pojištěné a že se podpisem zavazuji, že veškeré škody, které případně způsobím, nahradím. Ze svého.

„Si děláte srandu, ne?“

„Ne, neděláme. Jste ochoten přijmout toto riziko?“ ptá se mne můj spolujezdec a ukazuje na desky.

„Nejsem,“ odpovím, „ ale mám jinou možnost?“

„Máte,“ odvětí muž. „Je to na vás.“

Rozhlédnu se po ostatních. Dva muže vidím odcházet. Předpokládám, že odmítli podepsat. Ostatní naskakují do aut a začínají túrovat motory.

Jsem baba, abych se bál vyjet s bourákem? Určitě je to jen bouda. Nejsou magoři. Auto pojištěné je a na mne tady hrají divadlo.  Nejsem srab ani blbej. Podepisuji prohlášení a nastupuji do vozu.

Spolujezdec se usadí a šmoulá do desek spoustu věcí.

„Co to píšete?“ ptám se ho.

„Čas, jména, auto a tak..“ odpoví.

Je divnej, snad bude cesta brzy za námi. Zkouším sešlápnout plyn. „Hnnnn….hnnn…,“odpoví auto okamžitě na můj lehký dotek. V tu chvíli mi naskočilo všechno, co znám z dráhy. Koncentrace. Seřizuji zrcátka, nastavuji volant, sedačku, zkouším, co jde, seznamuji se s vozem. Než vyrazím, musíme být kámoši.

„Můžeme?“ ptá se spolujezdec.

„Můžeme,“ odvětím.

Spolujezdec zapnul stopky na svých sportovních hodinkách: "Jen pro kontrolu," říká.

Vyrážíme. První část trasy mám v hlavě. Provoz ve městě není nijak silný. Hraji si s autem, zkouším, co silný motor dovede. Je to jiné než u závoďáků, i když jak v čem… Do trasy mi vběhl pes.  Flekuju.

„Zatracenej vořech!“ zakleju. Podařilo se mi těsně vyhnout. Všechno je v ouklendu. Ještěže jsem si auto otestoval před startem. Nechtěl bych toho motorovýho fešáka odřít. Jen lak by stál několik mých platů.

Spolujezdec utrousil: „To se vám povedlo..“ a udělal si poznámku do desek.

„Dostanu kladný body?“ zkouším navázat konverzaci.

„Tak nějak. Umíte se pohotově vyrovnávat s nečekanými událostmi. To se cení… “

„Za co je nejvíc bodů?“

„To vám nemohu říci,“ spolujezdec se tváří tajemně: „porušil bych pravidla výběrového řízení.“

Před námi je zácpa. Vím kudy ji objet. Je tam sice zákaz, ale kontrolní body zvládnu všechny a naženu čas. Je rozhodnuto.  Vyrážím. Za chvíli za sebou vidím modrý maják policajtů. „Do prdele!“ Chvíli přemýšlím, že bych jim ujel. Nic jsem nepil. Nestojí to za to.

Pár minut se vymlouvám, ale pak čistě z důvodů úspory času, vypláznu pokutu v plný cenový z peněženky. Vyslechnu si kázání a varování, že jestli mne dneska ještě jednou načapají, vezmou mi řidičák. To trochu přehnali, ne? Říkám si, ale jsem rád, že můžu a pokračovat v trase. Nakonec, můj ředitelský plat mi to bohatě vynahradí. No, ne?

„Kolik bodů mi strhnete za pokutu?“ zjišťuji u spolujezdce.

„Proč myslíte? Situaci jste vyřešil. Jste ochoten riskovat. Pokuta není konec světa. Takže spíše připisuji.“ Spolujezdec vypadá, že si jízdu užívá.

„Tady odbočte vlevo,“ říká mi.

„Co je to za blbost?“ tady mám jet podle mapy rovně.

„Je to na vás,“ odvětí a dál si čmárá do bloku.

Chce mne rozhodit? Měl jsem odbočit? Co když ví něco, co já nevím? Nebo mne má odvést z trasy a jen kontroluje, zda se držím cíle? Dívám se do mapy. Jedu správně. Myšlenky se mi honí hlavou a nedávám pozor na cestu. Málem jsem přejel babu na přechodu za křižovatkou. Naštěstí jen málem. Přidávám plyn. Tohle musím vyhrát!

Dal jsem pár myšek, předjel kde koho. Omezení rychlosti ve městě jsem neřešil. Nakonec u manažera všechny zajímá jen výsledek a nikdo se neptá, jak cíle dosáhl.  A já chci být manažer. S vlastním kanclem, vysokou židlí a sekretářkou!

Vyjeli jsme z města. Silnice jsou tu volné a dá se nahnat čas.  Chvílemi zapomínám na toho chlapa s deskama, co si furt něco píše. Do cíle je to pár kilometrů. Kontrolní body mám všechny. Věděl jsem to. Pohodička!

Projedu pravotočivou zatáčku a najednou – uprostřed vozovky - dítě! Všechno se smrskne do jedné vteřiny. Brzdím! Dítě má v ruce lopatičku a kyblíček. Vysypává kyblíček na hromádku písku na silnici a lopatičkou se v něm přehrabuje. Uhnul jsem do protisměru jen díky instinktům a skvělým brzdám zánovního vozu. Fuj! Zajíždím ke kraji. Moc o tom nepřemýšlím. Automaticky zapínám blikačky. Cítím, že se klepu. Vybíhám z auta a při tom zaslechnu spolujezdce:

„Dítě! Tam nemělo být dítě! Jen ten písek…“ chlap je v šoku.

Nerozumím. Jaký mělo/nemělo. Beru dítě do náruče a prchám s ním ze silnice.  Chvilku po té se prožene místem zlaté BMW jednoho z mých soupeřů. „Sakra!“ Mám chuť dítě hodit do trávy a nasednout zpátky do auta. To si ho nemůžou hlídat?

Bezradně se rozhlížím, komu drobka předat. Přibíhá nějaká ženská a bere mi dítě z rukou. „Tomášku, kam jsi mi to zase utekl?“ Mě si vůbec nevšímá. Žádné promiňte nebo děkuju.

„Byl na silnici,“ ucedím a běžím zpět ke svému autu. Zaslechnu jen: „Co to slyším, Tomášku, vždyť víš, že tam si hrát nesmíš…“

Nasedám a zapínám si pás. Chlap vedle mě furt opakuje: „Dítě tam být nemělo. Jen písek!“

Blíží se další soupeř. Ferrari. Sakra! Ale co to? Špatně to odhadl, chtěl se vyhnout písku a zajet do protisměru jako já, ale pak viděl, jak tam stojím a strhl volant ke druhé straně. Auto dostalo smyk a hodilo ho to rovnou na zídku u silnice. Tak to se chlapec prohne, jestli s tou pojistkou nekecali. Předek auta má na šrot. Řidič je naštěstí celej. Právě vylézá z auta. Řve na svého spolujezdce. Tak u toho být nemusím. Kdyby tam bylo to dítě, je po něm.

Můj parťák vypadá, že to nedává. Křečovitě se drží pásu a těká očima.

„Co je? Do konce zbývá jen pár kiláků. To bude dobrý.“ Utěšuju ho. Už si nic nepíše, jen pokračuje ve svém monologu: „Je to čím dál horší! Co tam bude příště? Mrtvola?“

Jen to dořekl, vidím vpravo od nás v poli havárku. Napadá mne, jestli to všechno není jen zinscenované divadlo. Trochu moc náhod najednou. Chce se po mně, abych to objel a dal dobrý čas nebo abych zachraňoval lidi?  Mám velkou chuť nic neřešit. Mí soupeři místo zjevně minuli (nikoho tu nevidím) a řítí se za vítězstvím. Sakra! Proč zrovna já musím být takový trouba.

„Nezastavujte, vykašlete se na to. Za tohle body nedostanete,“ radí mi vynervovaný spolujezdec: „Tohle nebylo v plánu. Někdo jim nakonec zastaví. Určitě to zvládnou,“ tlačí na mne: “Za chvíli to bude hodina… Diskvalifikují vás..“

„Tady nejde o body, ale o život. Třeba potřebují pomoc…“ odvětím a spěchám k havarovanému autu.

Spolujezdec také vystupuje. Pohybuje se opatrně – jakoby čekal útok nebo výbuch. Připadá mi směšný.

Dobíhám na místo. Manželský pár zhroucený na palubce totálně zničeného vozu. Hledám pulz. Snad jsou jen v bezvědomí. Volám sanitku. Podle instrukcí telefonního operátora kontroluji životní funkce, obvazuji krvácející rány a čekám, až si pro ně přijedou. Cítím pach spálené kůže, krve a benzínu. Je mi z toho zle. Přijíždí sanitka. Ptají se, jak tu leží dlouho. Nevím. Tuším jen, jak dlouho jsem byl u nich já a kolik aut projelo bez zastavení.

Vracím se do vozu a teď už beze spěchu dojíždím do cíle. Čekáním na sanitku jsem vymezený čas jedné hodiny bezpečně překročil. Přesto mám dobrý pocit. Saniťáci říkali, že to ti dva, díky mně, přežijí.

V cíli jsem zaparkoval Lamborghini, odevzdal klíčky spolujezdci, který se pořád ještě třásl, přestože měl teplou červenou bundu stále na sobě.

 „Sbohem,“ řekl jsem mu. S ostatními se ani nerozloučil. Neměl jsem chuť. Podíval jsem se na své špinavé ruce od krve a prohodil: „Jdu si dát sprchu. Doporučuju ti udělat totéž.“

Že mu tykám, ho nepřekvapilo. Po tom, co jsme spolu dnes prožili. Jen kývnul hlavou. Jestli souhlasil, nebo zdravil, nevím. Možná obojí.

Doma jsem se pod sprchou doslova vydrhnul. Pak jsem vyndal pivo z ledničky a zapnul zprávy. Zrovna dávali rozhovor o vysoce nestandardních výběrových řízeních v zahraničních firmách. Prý škatulkují lidi podle toho, jak kdo řídí auto. Na poli u té havarované káry stojí zády ke kameře chlapík v červené bundě:

„Už se na to nemůžu dívat. Takhle to dál nejde. Dnes to bylo živé dítě místo písku, co to bude příště? Mrtvola?“ I přes digitálně pozměněný hlas slyším jeho rozčilení…

Zvoní mi telefon. Volá HR ředitel: "Pane Fialo, je mi to líto, ale musím vám oznámit, že jste byl, díky překročení časovému limitu, z výběrového řízení diskvalifikován."

"I když jsem zachránil cestou dítě a dva lidi?" divím se.

"I tak, pane Fialo. Znáte to - u manažera všechny zajímají jen výsledky a nikdo se neptá, jak jich dosáhl.... Škoda, docela jste se nám líbil…," dodá a zavěsí.