Index mateřské péče

„Paní Dolejšová, otevřete nám!! My víme, že jste doma…!“ komisní hlas doprovází rázné bušení na dveře bytu. Potácím se, celá rozespalá, ke dveřím. Kolik může být hodin? Jedenáct?

Dnešní služba v nemocnici stála opravdu za to. Jsem úplně grogy. Potřebovala bych mezi víčka hevery - spala jsem jen pár hodin. Takhle to táhnu několikátý týden a únava se vrší stejně jako starosti.

Dívám se kukátkem na chodbu. Stojí tam dvě ženy v upnutých kostýmcích. V rukou mají černé desky s papíry. Přestože jim chybí třetí, vypadají jako sudičky. Jen poslané z úřadu. Co mohou chtít?

Otevírám dveře: „Děje se něco? Hoří?“

„Proč vám to trvalo tak dlouho, paní Dolejšová? Vy jste ještě spala? Vždyť je skoro poledne!“ Žena v hnědém kostýmku pohoršeně vrtí hlavou a dělá si poznámku do desek.

Její kolegyně v šedém začne ve stejnou chvíli odříkávat naučený text: „Dobrý den, paní Dolejšová. Jsme ze sociálního úřadu. Jdeme vám změřit Index mateřské péče.“

„Index? Jaký index?“ mám dojem, že se stále nemohu probudit.

„Index - mateřské - péče,“ zdůrazňuje úřednice každé vyslovené slovo.

„Co to je?“ začínám se rozhlížet a hledám skrytou kameru.

„Učitelka vaší dcery podala oznámení. Údajně se skoro nezdržujete doma, paní Dolejšová... Musíme to řešit,“ dokončí důležitě šedý kostýmek.

„Co je to za nesmysl? Jak nejsem doma? A kde bych podle vás měla být?“ snažím se pochopit, co se to děje: „No, možná trochu moc pracuji, ale kdo ne...“

„Paní Dolejšová, myslím, že jsme vám vše na úvod objasnily. Co kdybychom se přestaly bavit na chodbě a pozvala jste nás dál..?“

„Nejdříve mi ukažte své průkazy.“ Nechci si cizí ženy pustit do bytu, ale zároveň si uvědomuji, že jsem na tenkém ledě. Takhle mohu úřednice, pokud to skutečně jsou úřednice, naštvat ještě před tím, než začnou se svou kontrolou. Zatím stále doufám, že jde o nějaký vtip. I když nevím, kdo by měl takhle zvrácený smysl pro humor.

„Jistě,“ ucedí žena v šedém mezi rty a vyloví průkaz z černé kabely. Vrazí mi kartičku na jednu vteřinu tak blízko k obličeji, že se bojím o oko. Nic nevidím. Druhá ji chce napodobit, ale zadržím ji a průkaz jí vyškubnu. Evidentně jsem ji tím zaskočila, ale nechává mne, ať se pokochám. Ve fólii zatavená fotografie, na ní obrovské červené razítko Úřadu sociální péče. Věra Urbanová, jak se žena v hnědém kostýmku jmenuje, je na fotce minimálně o 10 let mladší. Už tenkrát měla vlasy přísně smotané do drdůlku na temeni a tvářila se, že jí žádný prohřešek neunikne.

„Spokojená?“ zeptá se uštěpačně a vezme si průkaz zpátky.

„Pojďte dál,“ ustupuji do chodbičky, aby mohly projít dovnitř.

Dívám se na byt jejich očima. Boty rozházené v chodbě, otevřené dveře do koupelny, kde visí na okraji vany přehozené pyžámko s růžovými zajíčky. Anička s tátou ráno zjevně spěchali. Vedu úřednice do obýváku. Cestou sbírám oblečení z gauče a ponožky z podlahy. Ukazuji na právě uklizenou pohovku: „Dámy, prosím, posaďte se. Mohu vám nabídnout něco k pití?“

„My tu nejsme na pikniku, paní Dolejšová. Sedněte si!“ Žena, jejíž jméno zatím neznám, kývne hlavou ke křeslu naproti. „Zodpovíte nám pár otázek.“

 „Věruško,“ obrátí se na kolegyni, „začneme zapisovat.“

„Kontrolní den č. 245. Přítomné kontrolorky: Alfréda Hořejší, Věra Urbanová. Omluvena je Evžénie Jebavá - vážné rodinné důvody..“ žena na chvilku přeruší svůj monolog a zeptá se kolegyně: „Věruško, máme nějaké nové zprávy ohledně Verunky? Už ji našli?“

Sedím a na klíně nervózně muchlám sesbírané oblečení do velké koule. Přemáhá mne touha spát. V tom zaslechnu jméno Alfréda Hořejší. Alfréda - kdybych nebyla tak vyčerpaná, začnu se i smát. Jak jí asi říkali, když byla malá? Alfinko? Myšlenkami se vracím ke včerejší noci na sále v nemocnici. Měli jsme tam taky jednu Verunku. Jak na tom asi je? Budu muset zavolat a zeptat se. Snad už bude jasné, jestli to přežije. Jak se jmenovala příjmením? Je možné, že by to byla ona? Přivezli ji bez maminky. Bouračka.

Hnědá myš „Věruška“ jen zavrtěla hlavou, že nic neví, a tak Alfréda plynule pokračuje v diktátu:

„...Dnešního dne byla provedena kontrola v bytě rodiny Dolejšových na adrese....“ Věruška propiskou vše pečlivě zapisuje do vytištěných formulářů.

Zkouším ji přerušit: „Ta vaše kolegyně – Jebavá. Co je s její dcerou?“ Nikdo mne ale neposlouchá.

„...Rodina sestává ze tří členů: Kristýny Dolejšové, Milana Dolejše a Aničky Dolejšové. Poslední jmenovaná je nezletilá a nachází se v péči výše uvedených rodičů...“

„Co je s dcerou vaší kolegyně?“ zkouším to znovu.

 „To je osobní věc. Vy byste mohla začít tím, že nám ukážete, kde má Anička oblečení.“

„???“ Nechápu. Proč chtějí vidět šatník?

„Kde má vaše dcera svou skříň s oblečením?“ Alfréda je netrpělivá.

Vedu dámy do pokojíčku naší dcery: „Tady.“

„Otevřete ji, paní Dolejšová,“ Alfréda si vyhrne rukávy, vrhá se do skříně a začíná počítat: 2x pyžámko, 2,4,6,8 – celkem 10 párů ponožek..., 8x kalhotky spodní....“

Nevěřícně na to zírám: „Co to děláte? To nemyslíte vážně! Nechte toho!“

„Máme své postupy, paní Dolejšová. Nebraňte nám ve výkonu naší práce.“

Hnědá myš Věruška pokračuje se zápisem inventury šatníku naší osmileté dcery.

Když skončí, otočí se ke mně: „A teď nám ukažte kuchyň.“

Budou počítat hrnečky? Nebo že by si dámy přece jen daly kávu? Jen si ji uvaří raději samy, abych jim ji neotrávila?

Dovedu je obě do kuchyně. Na kuchyňské lince je dopuštění. Včerejší večeře a dnešní snídaně, pod taktovkou mého manžela a dcery, rozhodně neskončily úklidem.

„..Věruško, pište: nádobí neumyté minimálně od včerejšího dne.., nedoplněné mýdlo…A co je tohle?“ vezme štítivě ručník do konečků prstů a odhodí jej do dřezu na neumyté nádobí.

Věrušce zazvoní telefon. Odchází do předsíně.

Přemýšlím, jestli existuje nějaký ombudsman pro rodiče týrané úředním šimlem. Obrátím se na osamělou Alfrédu: „Můžete mi říci, proč tohle děláte? Proč mi prolézáte domácnost a chováte se, jako bychom něco provedli?“

„Již jsem vám to říkala, paní Dolejšová. Jsme ze sociálního odboru a kontrolujeme u vás Index mateřské péče na základě oznámení třídní učitelky vaší dcery. Vaše dcera se ve škole několikrát zmínila o tom, že nejste skoro doma. Velice si přála, aby se to změnilo.“ Alfréda vypadá, že si svou nadřazenost vysloveně užívá.

 „Máme své postupy,“ zvedne obočí, jako by kárala dítě: „monitorujeme prostor a další významné faktory. Následně analyzujeme a vyhodnotíme výši vašeho mateřského indexu. Kdo nesplní naše kritéria, bude sankcionován a může mu být dítě i odebráno.“

Z předsíně vykoukla úřednice Věruška: „Volala Evženie. Verunku našli, ale je to špatný. Leží na JIPce v nemocnici a nechtěj ji k ní pustit.“

„To je normální. Na JIPku návštěvy nesmí,“ řeknu zcela automaticky a dál přemýšlím o tom, co údajně řekla dcerka ve škole. Pravda je, že od chvíle, kdy mi odešla kolegyně z oddělení, byla jsem v práci více než doma. Mělo to být jen na chvilku, ale už to trvá druhý měsíc. Ale že to dojde tak daleko, že mi budou domácnost lustrovat ze sociálky, mne nenapadlo ani ve snu.

„To se vás netýká paní Dolejšová. Vy nám radši řekněte, proč jste ještě spala, když jsme přišly.“ Alfréda komisně poklepává tužkou do desek.

„Protože jsem přišla domů až ráno.“

„Zajímavé! A kdepak jste byla?“

„V nemocnici.“

„Je vám něco?“

„Ne, proč?“

„Říkáte, že jste byla v nemocnici.“

Znovu píše něco do svých formulářů. Leze mi to na nervy. Obě mi lezou na nervy. Připadám si jak u výslechu: „Ano, byla jsem v nemocnici celou noc.“

„I když vám nic není? Co se nám to snažíte namluvit, paní Dolejšová.“

Všechny na sebe hledíme nechápavě.

„Jsem doktorka. Měla jsem službu...,“ divím se, co na tom není jasné.

„Vy jste doktorka?“ obě to řeknou současně.

„Ano..“

Listují svými lejstry: “Jak to, že to tady nemáme?“

„Já nevím, proč to tam nemáte...“ dochází mi trpělivost.

Dámy se na sebe dívají: „Ale když pracujete v nemocnici, určitě víte i co se děje na chirurgii?“

„Nepřivezli vám včera Verunku Jebavou?“ úřednice zcela změnily výrazy obličejů. Plny očekávání, a asi i naděje, se na mne dívají. Vypadají teď docela lidsky, a ne jako sčítací roboti, kteří mi ještě před chvílí lustrovali domácnost. „Je to dcera naší kolegyně Jebavé. Proto dnes s námi nepřišla...“

„Ano, přivezli nám ji, měla jsem ji celou noc na sále. Proto jsem šla spát až ráno..“ vše se začalo skládat dohromady: „...spadla z kola – její máma ji nechala samotnou jezdit bez dozoru a bez přilby po hlavní silnici...Vjela pod auto.“

Přestávám se ovládat. Všechen vztek a ponížení z hrabání v našich skříních, bezmoc u kontroly pořádku, vysvětlování, obhajování, očišťování... Tihle nezodpovědní lidé mají tu drzost počítat mi mateřský index!

Zhluboka se nadechnu: „Dostat tu její mámu do ruky, tak ji roztrhnu! Zavřít by ji měli. Taková nezodpovědnost!“

Šedá myš Alfréda se na mne dívá s prosbou v očích: „Paní doktorko, a nemohla byste zjistit, jak na tom Verunka je? Uzdravíte ji? Je to velice milá holčička a její máma ji má opravdu moc ráda...Jen zrovna telefonovala kvůli vážnému sociálnímu případu a Verunka jí utekla ze zahrady na silnici i s kolem. Kdybyste viděla, jak ji to mrzí.“

Dívám se významně na desky plné popsaných papírů. Alfrédě to dochází. Začíná trhat vyplněné formuláře na kousky. Malé papírky klesají k jejím nohám v sešlapaných botách bez podpatku: „Pomozte jí. Nemůžete přece její mámu trestat za to, že moc pracovala...“