Chlupatý tablety - povídka

Objednala si ty modrý kosočtverce. Stálo to takový prachy, a teď jí je celníci chtějí poslat do drtičky nebo co... Tomu se musí zabránit!

Není to poprvé, kdy mě napadne, že ta objednávka byla fakt nemožnej nápad. Proč?

Je to jen řečnická otázka, protože mi hned naskočí několik PROTO. Protože jsem Vencovi chtěla udělat radost, protože jsem ho chtěla překvapit, pomoci mu překonat ty pitomý samčí mindráky, přestat se konečně patlat v tom jeho zatracenym měření času a pochybnostech, jestli to má vůbec cenu zkoušet…

Jo a taky mu ukázat, že alespoň jeden z nás s tím teda něco dělá… Přiznávám. Už mě to fakt nebaví, pořád ho utěšovat. I když ho miluju, i když vím, že to všechno dělám pro nás pro oba…

Teď se tu potím na celním úřadě a už přes hodinu čekám na pitomý 4 modrý tablety v obálce. Stály mě litr a mají nám změnit život. Z mýho Venouše se stane nadsamec a já konečně zažiju to, co bylo před lety úplně normální. Zatím to teda ze všeho nejvíc vypadá, že se toho nedožiju. Roztaju tu na tý kovový židli jako nanuk a večer mě setře uklízečka hadrem.

„Paní Lhotáková, víte, co jste si objednala?“ zeptá se mě úředník za přepážkou, když konečně přijdu na řadu.

„No, vim,“ zamumlám. To je nějaká hra? Má to napsaný v papírech a určitě si to proskenovali. Tak proč se tak blbě ptá?

„A můžete mi to říci?“

„Viagru...“ zašeptám do okýnka.

„Nerozumím,“ zaburácí muž za přepážkou a já mám silný pocit, že si mě vychutnává.

„Ty modrý pilule…“ cítím, jak mi pot stéká po zádech až mezi půlky. Toužím si si sundat bundu, ale ten celník si mě furt tak divně prohlíží. A taky všichni ti lidé, co se tu nudí na židlích, a třeba už také hodinu čekají na své balíčky, živě poslouchají, co mi říká.

„VIAGRU jste si nechala poslat,“ řekne tak jasně a zřetelně, že to museli slyšet opravdu všichni. Mohl rovnou zahulákat do megafonu: „Haló, tady pani má doma nějaký problémy v posteli, tak si objednala meducínu!“ Cítím, jak rudnu. Je mi přes padesát, jsem třicet let vdaná za jednoho chlapa a on mě tady péruje, jak školačku!

Tak to ne! Přistoupím na jeho hru a zadívám se mu zpříma do očí: „Jo, tak jsem objednala Viagru. Můžete mi ji dát? Už jsem tu čekala víc než hodinu a mám toho dost.“

Muž se zatváří přísně: „A víte, paní Lhotáková, že je to nelegální?“

Hrkne ve mně, „Jak nelegální? Když se to dá objednat…“

„Objednat se to bohužel dá, ale dovážet do České republiky, se to nesmí.“

„Vůbec vám nerozumím. Když jsem to objednávala, tak jsem tam přece zadávala adresu. Takže věděli, kam to posílají. A Mařeně to normálně přišlo…“ sypu ze sebe argumenty. On mi to snad nedá!

„Tak to tady radši ani moc neříkejte, Paní Lhotáková, že to Mařeně přišlo,“ ten chlápek za okýnkem poprvé ztiší hlas. Ohlídnu se za sebe. Pár lidí kolem se docela dobře baví.

Celník si urovná kravatu a už zase hlasitěji se zeptá: „Víte vy vůbec, co je to za svinstvo?“
Vyvalím na něj oči: „Jak za svinstvo? Vždyť u nás to normálně předepisuje doktor na obvodě. Jen ten můj si tam nechtěl zajít, a na českym webu mi to bez receptu poslat nechtěli.“
„A to vám nebylo divné, že jinde vám to prodají?“
„Tak v Anglii to mají v lékárnách normálně bez receptu a jsou taky v unii. A levnější bylo, aby mi to přiletělo, než abych já letěla tam…“ To je přece jasný, ne? Přece cení blbej, tak si to umí taky spočítat.
„Ale ono to nepřišlo z Anglie, paní Lhotáková…“
„Ty stránky byly anglicky!“
„To asi byly, to se s vámi nepřu. Jen to nepřišlo z Anglie, ale z A-S-I-E,“ celník dává důraz na každé písmenko, jako kdybych byla cizinka nebo debil.
„To je taky na A!“ ujede mi. Ale už v tu chvíli vím, že je něco pořádně blbě a že mě to dohadování opravdu štve, „Tak dáte mi to?“
„Ještě jste mi neodpověděla, jestli víte, co v tom je?“
„Mají tam být 4 tablety,“ odseknu.
„Ale co je v těch tabletách, jestli víte…“
„Tak to už si nepamatuju,“ zamumlám. Cítím, jak se neustále potím. Oblečení se mi lepí na tělo. Až vyjdu ven do toho mrazu, bude mi zima. Ať už je to za mnou!
„Popel, chlupy, barvy a moč!“ vysype celník a sleduje, co to se mnou udělá.
Přiznávám, že to se mnou otřáslo. Tak já jsem objednala 4 chlupatý tablety za tisícovku? To mi Vašek jíst nebude. I když, třeba by se to dalo oholit… Proč proboha dávají do tablet chlupy? Že by nějaký voodoo? Mají v Asii šamany? Představuju si černýho chlápka v masce z barevných brk, jak tančí kolem ohně...
„A nebylo tam i peří?“ zeptám se.
„Jo, to taky! Tak vidíte, že to víte. Přece byste něco takovýho nechtěla jíst!“
„No to já určitě ne! To je přece pro chlapy!“ jsem zhrozena. Bůh ví, jestli by mi potom něco nenarostlo! „Tak už mi to dáte, abych šla?“
Celník pochopí, že naše hra je u konce a začne být stručný, „Máte jen dvě možnosti. Jedna je, že vám to předám, a vy máte povinnost to přede mnou zlikvidovat… Anebo to pošleme zpátky. V tom případě, máte malou naději, že vám vrátí peníze… Ale rovnou říkám, že není moc velká…“

„Takže vy mi to nedáte…“

„Ale jo, pokud chcete…“ Celník se sehne pod stůl a vyndá hmoždíř. Připadám si jako v hodně trhlym filmu. Za sebou slyším smích.

„Tohle jsem si přinesl z domova… Historickej kousek, ale plní svoji funkci...“ mumlá celník a hned odkluše kamsi dozadu i s papírama. Vrátí se, rozbalí obálku a vyndá malé platíčko se čtyřmi tabletami.

„Vždyť vůbec nejsou chlupatý!“ ujede mi výčitka.

Celník si mě nevšímá, protože mu zvoní telefon.

Přemítám nad možností, že bych zásilku čapla a utekla. Bude mě honit? Ale proč by to dělal, když má moji adresu a všechno… Co kdybych ty prášky spolkla? Alespoň jeden, abysme věděli, jestli to funguje…

Blbost! Musela bych to do něčeho zabalit, aby se nerozpustili… Ale do čeho? Pašeráci je prý dávají do balíčků z gumy. Někde jsem četla, že i do kondomů. To na nich vážou uzel? Vždyť to hrozně smrdí... Představa, jak polykám tablety v kondomu je tak barvitá, že se mi zvedne žaludek a pak ještě jednou.

Ve chvíli, kdy na mě celník promluví, dávicí reflex zvítězí a já pozvracím platíčko i celníkovu ruku. Odporem se otřese a setřepe obsah mého žaludku na podlahu.

„No fuj! To je hnus! Co to má bejt, ženská?“ hledá, čím by se utřel.

„Omlouvám se. Já nerada, ale myslím, že jsem ty tablety právě znehodnotila… Co říkáte?“

Otázku pokládám jen jeho zádům. Beru balíček do ubrousku a odcházím. Tohle platíčko už žádný úřada do ruky nevezme… Já ho doma opláchnu a pak si to s Venoušem pěkně užijeme - chulupy, nechlupy.