Kdo se stěhuje? - povídka

U branky jejich rodinného domku zvoní stěhováci. Ale tady se přece nikdo nestěhuje! Nebo ano? A proč jí o tom nikdo neřekl?

„Tak jsme tady, paninko! Kde začneme?“ huláká asi dvoumetrový chlap u vrátek našeho domku.

Vypadá jako velká almara – široká ramena, mohutný hrudník, ruce jak lopaty. Připomíná mi Hulka, jen není zelený a na hlavě má místo obrovy bujaré kštice přistávací plochu.

„To je nějaký omyl. My se nestěhujeme,“ zavolám zvesela a chci znovu zalézt do tepla.

„Počkejte, paninko, já to tu mám napsaný. Pojďte se podívat!“ Hulk se nedá odbýt.

Co když je to léčka? Otevřu a on mě praští, prolétne mi hlavou. Rozhodnu se neodemknout a natáhnu ruku nad branku.

Chlápek mi neochotně podá své dokumenty: „Vidíte to? Křemíkova 10, a to je přece tady.“

Zírám na ten papír a nechci věřit tomu, co vidím. Je tam jméno, kompletní adresa včetně telefonu – vše mého manžela.

„Ale já o ničem nevím…“ udělá se mi slabo a téměř se rozpláču. To přece není možné. Standa? Můj Standa že by se stěhoval? Ode mě, od dětí, a navíc o svátcích?

„Jó, to se tak dějou věci, paninko. My bysme mohli vyprávět. Tak teď už nám otevřete? Taky by bodlo kafčo… Kam jdete? To jsou moje papíry! Já je potřebuju!“

„Volat!“ řeknu a bouchnu s domovními dveřmi, až vánoční věnec spadne do sněhu. Je mi to jedno. Jestli je tohle pravda, tak je stejně po oslavách. Ale proč mi Standa nic neřekl? Vždyť ani nemáme žádné problémy… No dobře, tak nějaké by se určitě našly, ale na rozvod to není. Ani nemá nic sbaleno. Nebo ano?

Vezmu do ruky mobil a běžím s ním nahoru do ložnice. Nechávám ho vyzvánět a otevírám jednu skříň po druhé. Vše je na svých místech. Že by to byl přece jen omyl? Ale kde vzali adresu?

„Ano?“ ozve se v telefonu manžel, „promiň, Ivanko, mám jen pár minutek. Běžím na poradu. Děje se něco?“

„Jsou tu stěhováci,“ vzlyknu a sednu si na postel.

„Jaký stěhováci? Co by u nás dělali stěhováci? To je nějaký omyl. Prostě je pošli pryč.“

„Mají napsanou naši adresu a taky tvé jméno a telefon,“ dívám se znovu na papíry ve své ruce.

„Já ji… teda JE zabiju!“ zařve můj manžel a do něčeho praští. Nevím, co to bylo, ale asi ho to dost bolelo, protože v telefonu slyším, jak si fouká ruku. Pak už zcela klidným hlasem dodá:

„Je to blbost, Ivanko. Kolegové si evidentně myslí, jak jsou strašně vtipní. Já si to s nimi vyřídím. Ty prosím pošli ty stěhováky pryč. Nikdo se nikam nestěhuje a já se moc těším na Vánoce s tebou a dětmi. Rozumíš?“

Kývnu. Rozumím. A také se dívám na spodní část toho papíru od stěhováků. Je tam adresa doručení i s telefonem. Karolína Málková, Smetanovo nábřeží 423…

Típnu telefon. Vyfotím si formulář, kdybych náhodou chtěla zapomenout, co jsem viděla, a jdu za těmi stěhováky.

„Tady to máte,“ podávám Hulkovi papíry, „omlouvám se, skutečně jde o omyl. Z manžela si vystřelili kolegové z práce. Doufám, že vám tu legrácku zaplatí.“

„Ale nás objednávala…“ spustí jeden ze stěhováků, kteří doprovázejí Hulka.

„Drž hubu, vole! Slyšíš, že to byla blbá sranda!“ zakročí starší z mužů.

„No jo! Sranda, dyk já vim,“ dodá ten první. Posune si na hlavě čepici a dýchne si do dlaní: „Tak pudem na pivo. Co?“

Dostalo se mu kolektivního souhlasu. Chlapi naskákali do stěhováku a vyrazili.

Vrátila jsem se do teplé kuchyně. Ještě chvíli jsem sama sobě namlouvala, že peču cukroví, ale nedokázala jsem přestat myslet na to jméno – Karolína Málková. Nikoho takového neznám. Nebo ano? Není lepší předstírat, že věřím, že je to vtip kolegů? Mám se v tom vrtat a kazit nám svátky? Ale vždyť mně už je zkazili! Najednou mám jasno. Rozhodnuto! Nebudu nikomu pro potěchu dělat nevědomou krávu.

Pokud se měl manžel stěhovat, tak ho Karolínka bude čekat. Najdu si adresu na mapě v mobilu, sundám zástěru a vyrazím. Asi jsem si to měla lépe promyslet, namalovat se a vzít si něco hezkého na sebe, ale tohle všechno mi dojde až v autě. Určitě vypadám jako Fúrie. Žádná z těch myšlenek mě bohužel nezastaví, a tak najednou sedím v autě na Smetanově nábřeží u čísla 423.

Být tu za jiných okolností, asi bych si řekla, že je to moc hezký dům – secesní, s balkónky a nádhernými štuky. Jenže mně to je v tuhle chvíli jedno. Jediné, co, nebo spíš kdo, mě zajímá, je Karolína Málková.

Když vystupuji z auta, ozve se mi telefon. Manžel. Chvíli váhám, pak se vrátím do auta a zvednu to.

„Tak co? Všechno v pořádku? Odjeli?“

„Jo, jo, odjeli. Říkali, že to bude drahý a že jdou na pivo.“

„Tak to je dobře. A co ty? Jsi v pořádku? Co děláš?“

„Dobrý. Peču cukroví,“ odpovím mechanicky.

„To jsem rád. Nebudu tě zdržovat, stejně mám další schůzku. Večer se uvidíme. Papa.“

„Pa,“ řeknu už tichému telefonu a strčím si jej do kabelky. Vystoupím z vozu a jdu ke vchodu do domu. Najdu jméno K. Málková a stisknu zvonek.

„Prosím,“ ozve se z interkomu. Na tuhle část nejsem připravená. Co mám říct? Tady stěhováci? Zhrzená manželka? Nevím, a tak povím pravdu.

„Tady Horáková, můžu s vámi mluvit, slečno Málková?“

Na druhé straně je chvíli ticho.

„Pojďte dál, je to druhé patro,“ ozve se spolu se bzučákem.

Otevřu, nikde nevidím výtah, tak vyběhnu schody po dvou. V otevřených dveřích bytu stojí mladá dívka v červených šatech. Jak jsem čekala, je pečlivě upravená. Já funím, mám na rukávu mouku a na sobě staré kalhoty a mikinu, co v nich chodím s dětmi na hřiště nebo na písek. Prostě paráda.

„Paní Horáková? Tak trochu jsem vás čekala,“ řekne a ustoupí do bytu. Rukou naznačí, ať jdu dál.

Vejdu do naklizeného bytu s vysokými stropy. „Máte to tu moc hezké,“ konstatuji, a hned jak to vyjde z mé pusy, cítím, jak blbě to ode mě zní.

„Děkuji,“ Karolína se hrdě usměje, „dáte si kávu?“

Už nechci povídat, tak jen kývnu a sednu si na krémovou pohovku, která by u nás vydržela být světlá tak první hodinu. Pak by si s ní poradily děti.

Naše děti! Tahle myšlenka mi připomene, proč tu jsem a že se mluvení nevyhnu.

„Vy znáte mého manžela?“ zeptám se trochu oklikou.

„Ano, znám. A předpokládám, že jste tady kvůli těm stěhovákům dneska.“

Tak ona na to jde evidentně přímo.

„Manžel se ale nestěhuje!“ zdůrazním poslední slovo.

„Vím, volali mi ze stěhovací služby,“ odpoví Karolína klidně. Donese nám oběma kávu v tenkém porcelánu a posadí se proti mně na křeslo.

„Proč jste je k nám vůbec posílala? Manžel o ničem nevěděl.“

„Protože jsme se na tom se Standou domluvili. Jenže on to pořád posouval a posouval. Tak jsem to zařídila. Nechci být další Vánoce sama. A on to ví.“

„A co naše děti? To si myslíte, že můžete odvést dětem tátu na Vánoce?“

„Jindy to bude lepší? Neplánovala jsem zamilovat se do ženáče. To mi věřte. A s vašimi dětmi se ráda seznámím. Určitě si budeme rozumět.“

„Cože?“

„Tak mám k nim i věkově trochu blíž…“

O další rozbor našich rozdílností jsem přišla. Vyrušil nás hluk z chodby. Dusot bot na schodech, pak se rozlétnou dveře, v nich stojí můj manžel a křičí na Karolínu: „Ses zbláznila? Proč k nám posíláš stěhováky, a ještě před svátkama?!“

„Protože jsme se na tom domluvili a ty jsi svou část nedodržel,“ odpoví Karolína klidně. „A co máte všichni s těma svátkama? Alespoň je na to všechno víc času…“

„Jak všichni?“

„Tvoje žena například,“ dodá Karolína a ukáže mým směrem.

Teprve v tu chvíli si mě Standa všimne. Ztuhne. „To je ale…“

„Jinak než si myslím?“ dodám za něj s notnou dávkou jízlivosti.

„Jo, úplně jinak. Já, my, ne to. Já to takhle nechtěl.“

„Tak to ti věřím, Stando. Že jsi to takhle nechtěl. Ty totiž nemáš ani tu odvahu mi to říct. Co sis myslel? Že budeme obě trpělivě čekat, až se uráčíš si vybrat? Jak dlouho už?“

„Jen chvíli,“ mávne rukou Standa.

Karolína vyletí z křesla: „Ty říkáš dvěma rokům „chvíle“?“ Teď už tak klidně nevypadá. „Si to tady ujasněte. Ale já už znova stěhováky neobjednávám. To si musíš vyřešit sám. Jdu uvařit ještě jednu kávu.“

„Není třeba, slečno Málková. Myslím, že kávy a vysvětlování už bylo dost. Já mám jasno a můj manžel drží v ruce klíče od vašeho bytu. Těžko mi bude namlouvat, že to není nic vážného. Tak co ještě dodávat?“ zvednu se z toho krémového gauče, podám Standovi svůj šálek kávy.

„Až se rozhodneš, přijď se zeptat, jestli tě ještě budeme doma chtít,“ zašeptám mu do ucha. Netuším, jak se má chovat zhrzená manželka, ale vím, že brečet můžu až v autě. Mám svoji hrdost.

Jedu domů, do našeho vánočně vyzdobeného domu, vonícího purpurou a vanilkovým cukrem. Nemohu dětem slíbit, že s námi bude slavit Štědrý večer i tatínek, ale chci alespoň dopéct to cukroví, co mají tak rády.