Líná bejvalka - povídka

15. 12. 2017 8:35:00
Manžel nechtěl, aby chodila do práce. Teď u rozvodového soudu tvrdí, že je líná a chce děti do střídavé péče. Ona je bez peněz a má boty prošoupané od shánění práce. Ale co když se peníze dají sehnat i jinak...?

„Jak to? Jak to, že jsi zase nemocná? Tenhle víkend jsi měla mít holky ty! Už toho mám dost. Jsi líná! Tak líná, že to z tebe kape. Nikdy se nepostaráš o sebe ani o holky... Všechno je to na mně,“ sprcha výčitek se telefonem přenáší rovnou do mého ucha.

Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Proč nedokáže pochopit, že nemocná jsem jedině z něj? Z té chudoby, co se nastěhovala do našeho bytu, když odešel. Z toho smutku, že mne opustil, z té beznaděje, že si našel dvacítku a já už nikdy mladší nebudu...

Myslí si, že to nevím. Hraje si na vzornýho tátu. Přede mnou, před holkama i před soudem. Když si vzpomenu, jak tam stál vymydlený v obleku s kravatou... A vyprávěl, jak už nemáme nic společného. Že se v životě posunul a já zůstala stát na místě...

„A co naše holky?“ křičela jsem, „Ty jako co? Kdo s nimi byl celou dobu doma? Ty jsi nechtěl, abych šla do práce. A teď mi to vyčítáš?!“

Stál tam a povídal, že chce naše dcery do střídavé péče, že se o ně umí postarat. Soudkyně jen přikyvovala. Kráva! Mě se pak ptala, jestli mohu děti zabezpečit. Mě!

„A z čeho jako? Doteďka jsem dělala doma služku. Zadarmo!“

Soudkyně nehnula brvou a čmárala si něco do papírů na stole.

Tohle manželovi stejně poradil právník, aby mi nemusel platit. Teď najednou půjdeme napůl. Sedm let jsem byla doma a starala se o ně, učila jsem je chodit, čůrat do nočníku, jíst příborem..., patlala jsem se s těma kašičkama, prala jsem, žehlila, vařila (teda to jen občas), dělala se starší úkoly. A teď, když už to holky všechno umějí (mladší je pět a starší sedm) a chodí do školy a do školky, milostpán si odejde a mě nechá bez koruny. Copak mě dneska někdo zaměstná? Vždyť holky byly furt nemocný! A já vlastně taky...

„Pane Dohnale, umíte dcerám uvařit?“ ptá se soudkyně a očima hltá manželovy odpovědi.

„Jistě, vaření je můj koníček,“ Honza ji nezklame. Tohle je jediná věc, ve které nekecá. Opravdu doma někdy vařil on. A dobře. Ale copak mu nějaký vaření dává právo sebrat mi děti a nedat mi žádné peníze? Vždyť za ty roky, co já byla doma, a utírala jim zadečky, on se stal z asistenta nejdříve seniorem a pak vedoucím celého oddělení v zahraniční firmě. Kdybych mu nedělala zázemí, nikdy by to nezvládl!

„Ale já ty peníze potřebuji! Byla jsem sedm let doma s dětmi a starala se o ně. Z čeho budeme žít?“ vykřiknu. Soudkyně se na mne dívá mnohem méně vlídně než na Honzu. Na první podívání to není poznat – tvář má kamennou, ale ty oči! Vidím v nich pohrdání a možná i trochu lítosti.

„Nerušte prosím jednání. Musela bych vám udělit pořádkovou pokutu,“ zpraží mě.

Copak jsem jí zrovna neříkala, že jsem bez koruny? Takhle šel celý náš soud. Manžel dostal, co chtěl a já, co se rozhodl mi nechat. Zbyl na mne byt. Na první pohled je to paráda, protože nemusím spát pod mostem. Bohužel se nedá prodat a já nemám z čeho zaplatit poplatky, takže je to jen otázka času. Soudkyně mi nakonec přiklepla i nějakou tu almužnu – na děti. Já se zřejmě musím pást.

Zkoušela jsem si hledat práci. Fakt jo! Bývala jsem účetní. Bohužel za sedm let se všechno změnilo a nikde mě nechtějí. Že prý jsem na asistentku moc zkušená (= není mi dvacet) a na samostatnou účetní nemám praxi. Super! Rozhodnutí, jestli se ponížit a jít do sámošky ke kase, mi trvalo čtrnáct dní. Pak jsem pochopila, že buď půjdu před panelák jíst tu trávu, nebo se překonám.

V sámošce mě vzali. Ale odmítli mi dát jen ranní. Že mám děti, nikoho nezajímá. „Ranní by prý chtěly všechny,“ řekla vedoucí a mrskla přede mne plán služeb. Musela jsem to skloubit se střídavkou. Ne vždycky to vyšlo. Manžel na mě pak řval, jako dneska do toho telefonu, že se vymlouvám a chci mu komplikovat život. Bezvadná je taky ta věta o tom, že zklamu holky.

Tohle mi dělá pořád. Třeba, když měla Verunka (ta starší) narozeniny. Upekla jsem jí bábovku a koupila dětské šampíčko na oslavu. Bylo to zcela mimo můj rozpočet, zvlášť když jsem jí kupovala ještě dárek – knížku s vílami a jednorožci. Aby měla něco k tomu, upletla jsem jí duhovou šálu. Vypadala celkem spokojeně, dokud neodjela k tátovi. Vrátila se s očima navrch hlavy, že měla bezvadnou vílí party s opravdovou živou vílou a třípatrovým dortem. A že přesně takovou oslavu by chtěla i příští rok. Hajzl!

V sámošce jsem vydržela tři měsíce. Pak jsem si udělala něco s pravou rukou, zrovna na konci zkušební doby. Dali mi na to flastr a nemohla jsem posouvat zboží na pásu. Nemocenskou jsem si vzít nemohla, tak jsem zkoušela alespoň vyndávat zboží do regálů. S jednou rukou jsem ale neplnila normu, a tak mě vedoucí vyhodila. Měsíc jsem byla doma a pak nastoupila do další sámošky. Na konci zkušební lhůty mě vyhodili, aby mi nemuseli zvednout plat.

A tak jsem zkoušela prodávat v uzenářství. Začalo se mi dělat blbě z masa i ze života. Ráno jsem nemohla vstát z postele. Neměla jsem na to sílu. Všechno mi bylo jedno. Že nemáme nakoupeno, uvařeno, holky nemají čisté oblečení a že nikdo neplatí složenky. Honza na mě řval. Zase. Vyhrožoval, že mi dcery vezme a už je neuvidím. Poslal mě k doktorovi. Šla jsem. Doktor na mě byl hodný a dal mi prášky. Konečně se mnou někdo mluvil a nekřičel. Za pár měsíců mi bylo lépe, i když pořád s práškama.

Znovu jsem si hledala práci. Získala jsem místo asistentky. Jenže se ukázalo, že ty programy jsou teď úplně jiné, než před lety. A já neumím importovat databázi, udělat prezentaci nebo vytisknout štítky. Vyhodili mě.

Honzovi jsem řekla, že jsem zase nemocná. Bála jsem se přiznat, že neumím s počítačem. Zaplatil složenky. Ale prý je to naposledy. Došlo mi, že nepotřebuji další ponižující práci, ale chlapa. Ne, že bych toužila po nějaké velké lásce, z toho mě naše manželství vyléčilo, ale musím mít někoho, o koho se budu moct opřít. Mé společenské styky však skončili s Honzovým odchodem. Přátelé mě přestali zvát. Stěžující si opuštěná troska je poněkud méně atraktivní než úspěšný chlap, co se umí postarat o dcery. Když si měli vybrat, zvolili Honzu.

Začala jsem pátrat v seznamkách na internetu v knihovně. Překvapilo mě, kolik chlapů se vyfotí s jídlem v puse nebo třeba jen v tílku, i když mají panděro, na které jde postavit půllitr. Takhle jsem si chlebodárce nepředstavovala. Hledání mě dovedlo až na úplně jiný druh seznamek – hledámmilionáře.cz nebo hledámsponzora.cz či cestujzdarma.cz., ale když jsem viděla fotky, došlo mi, že mám co dohánět.

Rozhodla jsem se. Konec sentimentu. Odnesla jsem snubák do zastavárny a došla si ke kadeřnici. Koupila jsem si sukni a těsné tričko. Oholila jsem si nohy, klín i podpaždí. Chudoba cti netratí, ale rozhodně se z ní netloustne. Což se teď ukázalo jako velká výhoda. Když jsem se vyfikla a po letech si nalíčila obličej, vypadala jsem najednou jako kočka. Vzrostlo mi sebevědomí. Měla jsem to udělat už dávno. S holkama jsme si doma zahrály na manekýny a fotily se u toho. Byla to legrace a ještě jsem měla co dát na tu seznamku.

Divili byste se, jak zoufalý mohou být ti sebevědomí manažeři. Jak mají líné, nežádoucí manželky, co s nimi nechtějí nikam jezdit a chodit. A od toho jsem tu teď já.

Zprvu jsem byla dost opatrná, chodila jsem jen na procházky, víno, večeře a nechala si dávat dárky. Postupně jsem přišla na to, co muži chtějí. Když se mi líbí, je i sex. Někdy. Ale vždycky v hezkém hotelu. Mají na to a výdaje neřeší. Jaká úleva! Dostávám prádlo, šperky, oblečení, jednou i notebook. Došla jsem si hned na školení a naučila se ho ovládat. Všechno, co nepotřebuji, prodávám přes internet. Neuvěřitelný, co stojí kabelka, když jsou na ní ta správná písmenka.

Bohužel ani u téhle práce nejsem plně pánem svého času. A tak občas předstírám nemoc, jako teď, abych mohla na schůzku. Honza na mě pak křičí, že jsem líná mrcha, co se nestará o děti. Ale já se přece starám! A jak! Mám práci, vydělávám peníze, nosím domů spoustu krásných věcí, pečuji o sebe a začala jsem chodit na kurz účetnictví. Tahle práce se nedá dělat věčně a já musím být připravená, až jednou budu zase bez sponzora. Nejsem blbá. Přece neudělám stejnou chybu dvakrát.

Autor: Klára Dvořáková | pátek 15.12.2017 8:35 | karma článku: 27.94 | přečteno: 1534x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ona

Ivana Lance

USA Georgia vs. Česká Republika

Záleží na tom, jestli jste fanoušcci amerického sladkého a studeného čaje nebo českého piva. Po čem raději sáhnete vy?

28.3.2024 v 16:20 | Karma článku: 18.96 | Přečteno: 305 | Diskuse

Jana Melišová

Nemáte nejaké drobné?

Chcel by som si kúpiť jedlo, nepomôžete mi nejakými drobnými? Otázka, pri ktorej sa mnohí tvária, že nepočujú, prípadne od dotyčného odvracajú zrak, keďže najčastejšie sa ju pýtajú ľudia bez domova nevábneho výzoru.

28.3.2024 v 12:53 | Karma článku: 27.70 | Přečteno: 421 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CDLXXXI.

Už měsíc mám nový vztah. "Randíme" denně mimo víkendů, ačkoli přiznávám, že myšlenky na něj mne neopouští ani o nich.

28.3.2024 v 6:00 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 183 |

Ivana Dianová

Billa šok

Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.

26.3.2024 v 22:32 | Karma článku: 41.21 | Přečteno: 9240 | Diskuse

Lenka Prokopová

Oslava narozenin

V dávné době mého mládí se slavily narozeniny s dortem, svíčkami, babičkami, dědečky, strýčky a pratetami z třetího kolena. V dnešní době se slaví narozeninová párty hlavně s dalšími dětičkami.

25.3.2024 v 22:12 | Karma článku: 18.44 | Přečteno: 428 | Diskuse
Počet článků 63 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1618

Když to jeden čas v mém životě začalo vypadat, že všechna legrace skončila, a zůstane jen u práce a povinností, vrátila jsem se ke svým dětským snům a psaní povídek;).

 

Každý čtvrtek najdete nový příběh o nás všech, kteří nejsme vždy tak ÚŽASNÍ, jak bychom si právě přáli, na mém blogu:

WWW.OLIVIE-UZASNA.CZ

 

Z těch nejlepších povídek jsem letos dala dohromady už druhou knížku s názvem A co když je to LÁSKA?

 

Nepíšu sem moc často, ale i tak jsem od vás letos získala 5. místo v anketě Bloger roku 2017. Děkuji!

 

Novinky můžete sledovat na Facebooku: www.facebook.com/ouzasna/

 

Děkuji vám všem za případnou podporu. Velice si jí vážím.

 

 

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...