Rozveď se, nebo... - povídka

Zlaté pravidlo zní: Nikdy si neber milenku domů Přidala bych stříbrné: Neraduj se, že je žena v lázních... Patrikovi se stalo obojí - milenka teď nechce odejít a jeho žena se vrací...  

„Kdy už jí to konečně řekneš?“ Ivana, ještě trochu udýchaná, se na posteli otočí k Patrikovi.
„No, jo, vždyť jo…“ Patrik přemýšlí, jak se z rozhovoru vykroutit, aniž by něco slíbil. Ivana na něj takhle tlačí už kolikátý týden, ale on stále zdárně odolává. Proč jí, sakra, nemůže stačit jen sex jako jemu?
Znají se už rok a jemu to začíná připadat jako věčnost. Vždycky, když mají volno, sejdou se, rozdají si to, on vyslechne, jak to ona má doma těžký. Když je čas, prubnou si i druhé číslo, a jdou každý domů. Čistá hlava. Tak to bylo, dokud jeho manželka Dáša neodjela na pět týdnů do lázní. A on – blbec – si pozval Ivanu domů. Teda, on si ji až tak nepozval, jako se pozvala ona sama. Přece nebudou platit hotel, když on – jako Patrik - má doma volný kvartýr.
Kdyby tušil, jak s ním zamává přítomnost Ivany v jejich manželské posteli, nikdy by to nedovolil. A ty její oči! Úplně viděl, jak sleduje každý detail zařízení, každé smítko, lustruje fotografie, rentgenuje police… Připadal si jak mravenec pod mikroskopem. Věděla teď o něm za těch pár týdnů mnohem víc, než jí prozradil za celý rok. Je nemožnej… Kdyby aspoň nebyla tak strašně šikovná…
Patrik kouká na strop ložnice a probere ho až vůně zapálené cigarety: „Neblbni, Dáša je za dva dny doma a to už nevyvětrám…“ Patrik bere Ivaně cigaretu z ruky a nahý s ní běží k terase. Otevře dveře, zhluboka vtáhne šluka, pak cigaretu típne do popelníku na parapetu. Venku ještě vyfoukne kouř a vrátí se do pokoje.
„Promiň, budeš muset jít. Musím ještě na schůzku,“ Patrik se balí do osušky.
„Si snad ještě můžu dát sprchu a kafe, ne?“ zasyčí Ivana, „Se s tý svý Dáši jednou zblázníš. Ale já na tebe věčně čekat nebudu. Buď se rozhoupeš, nebo končíme!“
Ivana ví, že riskuje, ale léta jí běží a nemůže si nechat proklouzávat život mezi prsty. Chce dítě a taky takový byt jako mají Dáša s Patrikem. Jaký vůbec můžou mít spolu život? Patrik se bojí doma kouřit, pořád uklízí a každý víkend se sbalí a jede za ní. Musí to musí stát za prd, když je ze mě celý říčný, říká si Ivana. Je přesvědčená, že chlapa je třeba trochu zmáčknout, když se má k něčemu odhodlat. Žádný náznaky, to by nepochopil. Hezky napřímo říct – chci tě a chci, abys mi dal přednost. Žádný štráchy! Jen tak může vyhrát. A s trochou lsti.
Ivana se rozhlédne po ložnici. Taková by se jí taky líbila. Elegantně bílý nábytek, vysoký koberec, moderní povlečení z egyptské bavlny (to se pozná), tapety, pro které by zabíjela, a hlavně klimatizace. Přestože ještě před pár dny bylo venku na padnutí, tady vládl příjemný chládek. A ten výhled! Patrik má byt v 11. patře, na úplném vrcholku moderního domu, v naprostém soukromí anonymní Prahy. Už kvůli tomu bytu, stojí za to bojovat! Ivana odhodí hrdost a následuje Patrika do koupelny. Tam si klekne a nechá si hlavu padat proud vody z tropické sprchy, zatímco s uspokojením poslouchá Patrikovo vzrušené sténání. Tohle Ivana zkrátka umí.
Když Patrik odejde, dopřeje si dlouhou sprchu, namaže se Dášiným drahým krémem a vyfénuje si vlasy. Když se vrátí do ložnice, uvidí Patrika, jak svléká povlečení z postele.
„Co blbneš? My se zítra neuvidíme? Vždyť se vrací až pozítří…“ Ivana tomu nerozumí. To v tý koupelně se jí fakt povedlo. Copak si to nechce zopakovat?
„Víš, Ivano, ono bude lepší, když se teď nějakou dobu neuvidíme. Ona se teď vrátí Dáša a já se jí budu muset nějakou dobu víc věnovat. Přece jen byla pět týdnů pryč, tak nemůžu hned zase zmizet s tebou. Mohlo by jí dojít, že je tu někdo další…“ víc Patrik nedořekl. Ivana po něm prudce mrskla polštářem.
„Děláš si srandu? O to nám snad jde, aby věděla, že je tu někdo jiný!“ Ivana se sotva ovládá, slova s vrčením drtí mezi zuby.
Patrikovi dojde, že rozcházet se se ženou u sebe doma, není správná cesta. Mohla by to tu rozmlátit a ještě vzbudit pozornost sousedů. Změní proto taktiku: „Ale miláčku, nemůže se to přece dozvědět takhle. Je třeba udělat pár opatření u právníka, jinak mě hrozně oškube, a to bys určitě nechtěla…“
Pohladí Ivanu po tváři a dá ji pusu. Uvědomí si, že se musí přemáhat. Jak to? Co se změnilo? Patrikovi nedá moc práce, aby mu došlo, že z milenky se během posledních týdnů stal vetřelec, co mu chce rozbít rodinný krb. Ivana nemůže tušit, že tenhle luxusní byt s vyhlídkou patří manželce, které vděčí i za vlivné klienty ve své firmě.
Pokud by se s Dášou rozešel, což pochopitelně nechce, ale kdyby, odešel by s holým zadkem a spal na gauči v prázdné firmě. Patrikovi přejede mráz po zádech. Ivana musí pryč, a to rychle. Tenhle byt se bude lesknout. Dáša nesmí najít jediné smítko a mít ani stín podezření. Zítra přijde úklidová firma, ale některé věci, jako třeba tuhle postel, si posichruje radši sám.
„Ivanko, co kdybys jela někam za sluníčkem? Zatím, než to tady vyřídím,“
„Sama? Navíc moc dobře víš, že na to nemám peníze,“ Ivana není včerejší. Dochází jí, že ztrácí půdu pod nohama. Jenže se nehodlá vzdát tak lehko.
„Samozřejmě to zaplatím a můžeš vzít třeba kamarádku… Co myslíš, miláčku?“ Patrik potřebuje čas. Než se Ivana vrátí, vyrobí pár anonymů a přesvědčí Dášu, že po něm jde stalkerka nebo něco podobného. Jde do pracovny, zadá kód u trezoru a vyndá třicet tisíc, pak se zamyslí a ještě deset přidá. Ať si to holky užijí a hlavně nejsou tak rychle zpátky, pomyslí si Patrik.
Netuší však, že si Ivana zatím pojistila, že se o ní Dáša dozví i bez něj.
Vidí už jen, jak odhazuje svlečené povlečení na hromádku k ostatnímu a ptá se ho „Nechceš pomoct to znovu povléct?“
„Ani ne, ale jsi moc hodná. Udělám to večer. Teď musím na tu schůzku. Ale ještě před tím jsem ti chtěl dát tohle. Patrik podá Ivaně obálku, „Máš tam peníze na tu dovolenou…“
Ivana s předstíraným nezájmem nahlédne do obálky, „Padesát?“
„Čtyřicet,“ opraví ji Patrik.
„Takže dvakrát Egypt,“ ušklíbne se Ivana.
„Nebo jednou Kanáry na 14 dní…“ opraví ji Patrik.
„A kapesný?“ zkusí to Ivana ještě jednou.
Patrik otevře peněženku a podá Ivaně vše, co tam najde. Dobrých pět tisíc, „Tvé kapesné,“ usměje se na Ivanu, „Ale teď už opravdu musíme jít…“ Konečně zavře za tímhle problémem dveře.

*****

Dáša dorazí do až sterilně vyleštěného bytu ve smíšené náladě. Na jednu stranu je ráda, že je doma, ve svém, u svých knížek a gramofonu, ale něco jí chybí. Ráda by řekla, že to jsou lázeňské procedury, ale ví, že to „něco“ má jméno Hanka. Její sluníčko s kouzelným úsměvem, havraními vlasy a očima jako nebe za soumraku.
Dášu by nikdy nenapadlo, že se zamiluje do ženy. Ještě před měsícem se domnívala, že je docela šťastná s Patrikem. Měli si co říci, i po deseti letech spolu pravidelně spali. Ne, že by ji to nějak zvlášť bavilo, ale říkala si, že je to po těch letech normální. Jenže pak přišly tyhle lázně a Hanka.
Ten uragán, který zažila, když se spolu schovaly před starým oplzlíkem Vaňkem v kumbálu na košťata, nemohla ignorovat. Tísnily se spolu v naprosté tmě asi na půl metru čtverečním, když jí Hanka pohladila po prsou. Místo očekávaného, „Promiň“ se zeptala, „Líbí se ti to?“ a úplně ji tím vykolejila. Pak ucítila její palce přejíždějící po svých bradavkách. Než se stihla zamyslet a odpovědět na její otázku, ucítila Hančinu ruku i na svém stehně. Chvíli na to ji Hanka poprvé políbila. Jen tak, bez ptaní, na rty. Odstrčila ji. Zároveň si všimla, jak vzrušeně zní její dech.
Hanka se zeptala: „První líbání se ženou?“
Dáša kývla, nedošlo jí, že ji Hanka v té tmě nemůže vidět.
„Haló, jsi tam, já tě nevidím, ani neslyším,“ Hanka se pokouší žertovat, ale už nezní tak jistě jako před chvílí, „Nechtěla jsem tě vylekat, myslela jsem, že je to vzájemný…“
„Já, já nevím, nikdy jsem nebyla na holky…“ Dáša chytí Hanku za ruku, „Ale myslím, že se mi to líbí,“ přitáhne si Hanku blíž a dá jí pusu, pak druhou a nakonec přestanou řešit, kde která končí, či začíná. Hladí se navzájem, obě vzrušené něčím novým, nepoznaným. Dášu by nikdy nenapadlo, že může mít orgasmus v komoře na košťata, i když příště už daly přednost manželské posteli v hotelovém pokoji.
Od té chvíle jim lázně ubíhaly mnohem rychleji, než by si přály. Každý den je přibližoval k rozloučení. Dáša se teď rozhlíží po milovaném bytě a uvědomuje si, že jí připadá bez Hanky cizí a nevlídný. Její život se rozdělil tlustou čárou na dvě části – před Hankou a po Hance. Co si s tou druhou částí počne? Jde to bez Hanky zvládnout? A jak to dokázat s ní? Copak může komukoliv představit Hanku jako životní partnerku? Co tomu řeknou rodiče a známí? Tohle se v jejích kruzích nenosí. Má právo takhle ublížit Patrikovi?
Každý víkend ji jezdil do lázní navštěvovat, vždy ji ujišťoval, jak moc se mu stýská, jak je bez ní byt prázdný. I teď ji dovezl z lázní domů a hned odjel koupit thajské jídlo do její oblíbené restaurace. Na stole ji čekala kytice růží a její oblíbené čokoládové bonbóny. Nemůže přece opustit takhle hodného chlapa, navíc kvůli ženě… Je tak příjemné, mít se o koho opřít. Jenže už to nikdy nebude stejné…
Dáša s povzdechem zvedá kufr na postel, vyndá lázeňské oplatky, knížku svých oblíbených básniček, které si četla s Hankou v posteli a všimne si, že je v ní jako záložka pramínek Hančiných černých vlasů. Otevře knížku a přivoní. Jak jí tohle mohla udělat? Copak neví, jak je to pro ni těžké? Jak by vysvětlila Patrikovi pramen černých vlasů ve sbírce básní? Dáša knížku schová na dno šuplíku pod album fotografií. Když zásuvku zavře, připadá si jako zrádce. Vzdychne.
Vytáhne z kufru objemný pytel prádla na vyprání. Dojde s ním do koupelny, zvedne víko proutěného koše a zjistí, že je téměř plný. Přesto se pokusí nacpat do něj obsah svého pytle a oddálit tak chvíli, kdy bude muset zapnout pračku. Ukáže se, že je to zbytečná snaha. Vejde se tam sotva polovina. Aby se vyhnula alespoň třídění, vyndá drobné věci svrchu a vytáhne povlečení. To bude nejrychlejší, pomyslí si, akorát to stihne, než Patrik dorazí s jídlem. Dáša, jako už tolikrát před tím, vezme polštář, vyklepe ho a dá do pračky, pak druhý, prostěradlo, peřinu a druhou peřinu… Když však zatřese tou, vypadnou na zem kalhotky. Růžová krajková tanga. Zatracená Hanka, pomyslí si Dáša. Kolik vzpomínek na ni ještě asi najdu? Se zasněným úsměvem je zvedne a chce si k nim přivonět. Než to stihne, vrazí do dveří koupelny Patrik.
Dáša rychle schová růžové kalhotky za záda.
„Miláčku, kde jsi? Jsem tu s ...!“ slova mu ztuhnou na rtech a dívá se na svou ženu. Moc dobře viděl, růžový krajkový balíček. Ty jsou určitě Ivany! Ta mrcha!
„Víš Dášo, ono…,“ začne Patrik a v hlavě mu jede asi tisíc koleček naráz. Jak se dá rozumně vysvětlit přítomnost cizích dámských kalhotek ve špinavém prádle? Možná by to mohl svést na úklidovou firmu. Že se mu tu jako svlíkala uklízečka? Blbost! Jak to, že nevyprali prádlo? Že by jim to neřekl?
Dáša, celá rudá si nevšimne Patrikovy reakce. „No tak jsem si výjimečně nekoupila černý, ale růžový, no…“ Dáša vrátí ruku před sebe a ukáže kalhotky, „Líbí se ti?“
Patrik celý zkoprnělý nemůže uvěřit, jaké má štěstí, „Ty jsou tvoje!?“
„A čí by byly?“ chce vědět Dáša.
„…Já už jsem myslel, že jsi je sebrala nějaké spolubydlící. Poslyš, vy jste tam měli nějak veselo. Neměl bych žárlit?“ chrlí ze sebe celý popletený. Adrenalin mu hučí ve spáncích a podlamují se mu kolena. Mohlo to prasknout. Právě tady, právě teď. Před očima mu jede film plný ztrát – žena, byt, přátelé, postavení, peníze… Patrik se vidí na nádraží s odřeným kufrem.
„Už se těším, až si je oblékneš,“ sjede Dášu vilným pohledem.
„No, to já taky,“ odtuší Dáša a lituje, že kalhotky nevyhodila z okna. Jak tohle zvládne?
Ani jeden z nich neví, že za týden bude všechno jinak. Dáša nepřestane vonět k pramenu vlasů schovanému v nočním stolku, a když najde v koši na přádlo ještě jedny kalhotky (také krajkové, jen s tím sexy leopardím vzorem, co měla pár dní před tím na sobě Ivana, a které by si Hanka ani Dáša nikdy neoblékly), sbalí Patrikovi kufry. Jen není jeden odřený, ale dva a nové. Je tak velkorysá, ještě ve dveřích mu slíbí, že zákazníků se jejich rozchod týkat nebude. Patrik ji ale neposlouchá, přemýšlí, jak získat Dášu zpátky. Netuší, že ta už v duchu převléká povlečení a stěhuje na jeho stranu postele Haničku s havraními vlasy…