S velkýma musíte v květnu - povídka

Jakou nosíte velikost podprsenky? Víte nebo nevíte? V tomhle obchodě je to teda celkem jedno, protože tahle svérázná prodavačka vám stejně vysvětlí, že je potřebujete zmenšit a máte špatné číslo i střih...

„Chtěla bych si koupit plavky…“ rozhlížím se po obchodě plném podprsenek, pestrých plaveckých úborů, spodního prádla a košilek.
Prodavačka mne sjede vševidoucím pohledem: „S velkýma musíte chodit v květnu!“ zařve na celé patro obchodního domu, „Teď je půlka léta a už tu na vás nic nemám,“ pokračuje ve svém hlasitém monologu. Furt to tady lidem opakuje, tak už by to, sakra, mohli všichni vědět. Jenže já jsem tu poprvé, a tak se to ke mně o tom květnu nedoneslo. Nebo mám spíš dojem, že na mne nemají nic celoročně.
„Mám odejít?“ zeptám se na rovinu.
„Jakou máte velikost?“ zahartusí prodavačka a sundá si krejčovský metr z krku. Asi aby mi dala najevo, že na jakékoliv vytáčky nemám prostor.
„85F,“ odpovím a přemýšlím, jestli se napřímit nebo schoulit, abych je schovala.
„To teda nemáte,“ brumlá statná šedesátnice a už mi obtáčí metr přes prsa, „byste měla mít větší, určitě máte géčko,“ prohlásí rezolutně.
„Ale já mám tu velikost na sobě a sedí mi,“ bráním se.
Baba mi projede kostice se zručností lesbické celnice, „Hmm, hmm, máte pravdu, sedí. To je divný. Ale máte blbej střih, dělá vám je placatý,“ dodá ještě.
Slabší, nepřipravený jedinec by prchl, nebo se o to aspoň pokusil. Já byla rozhodnutá dostat své plavky stůj, co stůj, a o neotřelých praktikách místní prodavačky jsem věděla z vyprávění kamarádek. Jenže jedna věc je příběh a druhá setkání s realitou.
„Snad tu na mě něco najdete, ne?“ zkouším to.
„Najdu, ale tak jedny. Musíte chodit v květnu,“ zopakuje prodavačka.
„To jsem nevěděla a teď už to nedoženeme…“ zkouším ji obměkčit. Všude visí spousta plavek. Není možné, aby mi žádné nebyly…
Našla první kousek. Ono třeba nebude tak zle, říkám si.
„Zkuste je a uvidíme,“ prodavačka se mračí a upřeně se mi dívá na prsa. Doufám, že je to jen známka soustředění a nechce na mne vrhnout nějakou kletbu.
Zkouším si plavky, sedí perfektně a jsou i hezké. I když, možná, kdyby tam byla i nějaká růžová nebo třeba kytička…
„Ukažte, jak to vypadá,“ prodavačka odhrne závěs a kontroluje, jak mi sedí plavky, „Dobrý. Dělá vám je to lepší než ta vaše podprsenka z Litexu. Máte ji tam odtud, že jo?“
Kouknu do rohu kabinky, ale logo na podprsence není vidět. Zvednu ji a skutečně je tam napsáno Litex. „Jak to poznáte? Já si ani nepamatuju, co mám na sobě…“
„To vidím. Tyhle nemají švy tady po stranách. Neformují prsa. Potřebujete je zmenšit,“ durdí se prodavačka.
„Ale já mám svoje prsa ráda a nechci je zmenšit…“
„Všechny je potřebujeme zmenšit. Si vemte tričko přes ty plavky a uvidíte ten rozdíl,“ dívá se mna mne jako vítěz sázky, pak zatáhne a odejde.
Převleču si tričko přes zkoušené plavky. Moje prsa mají vyzývavý tvar dvou bojovníků v pozoru. Wow! Tak pověsti nelhaly, tahle ženská je metrnice, ale vybrat plavky umí.
„Zkuste si tuhle podprsenku, ať víte, o čem mluvím,“ podá mi do kabinky krajkový zázrak. Takovou jsem na sobě měla asi před třemi velikostmi, pomyslím si. Soukám se do ní - no jasně, tu neoblíknu. Prohlížím si ramínka. Pak mi dojde, že jsou utažená nadoraz, čehož jsme si ani jedna nevšimly. Když je povolím, jde podprsenka obléknout snadno. Perfektně sedí. A ty krajky!
„Tak co?“ prodavačka se mi nahrne do kabinky, „Ta sedí, viďte? No, jen si to tady musíte víc posunout,“ dodá a už se mi žene do košíčků.
„Já sama!“ odstrčím ji. Vypadá vykuleně. Fakt jí připadá normální sahat druhým na prsa? Mně teda ne. Prádlo vypadá úžasně – zvedlo mi prsa i sebevědomí, a to jsem ještě nevyšla ani z kabinky. Měla jsem sem zajít už dávno.
„No vidíte. To je paráda! Jsem vám to říkala,“ kasá se prodavačka, jakoby mi ta prsa držela ona osobně, „tak až našetříte, přijďte si jí koupit. Mám jich tu víc!“
„Našetříte?!“ Jak to ta ženská myslí? Je ta podprsenka snad zlatá? Co může stát prádlo v takovémhle obyčejném obchodě? „Kolik stojí ta podprsenka?“ trochu přestávám dýchat při představě, že právě objevený poklad, budu muset nechat v obchodě.
„Dva tisíce,“ prodavačka sleduje, co to se mnou udělá, „a máte tu ještě ty plavky,“ ukáže na krabičku u pokladny.
„Tak to, myslím, zvládnu,“ usměju se a vytáhnu kartu.
Prodavačka pookřeje: „A nechtěla byste ještě prima stahovací prádélko nebo tady mám moc hezká zeštíhlovací trička.“ Žena začne běhat po obchodě jako čiluška a nosit mi ramínka s věcmi z celého krámku: „Tohle vám bude perfektně sedět a udělá vám to prima figuru!“ Najednou je k nezastavení.
Připadám si jako Pretty Woman. Jen s tím rozdílem, že jí sluší všechno a na kreditce nemá mých usmolených pět tisíc pololetních odměn. Ale to prodavačce říkat nebudu. Užiju si tu chvíli, kdy mne má za milionářku: „A neříkala jste, že s velkýma musím chodit jen v květnu?“