Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Hotel U Maminky ***** - povídka

12. 05. 2017 8:55:00
Vaří tu jídla z vašeho dětství, lumpárny jsou dovoleny a plnění neuskutečněných dětských snů povinné. Najdete tu jen jednolůžkové pokoje a bohaté muže, o které se doma nikdo nestará... Je libo rozbít skleník? Tady můžete.

„Pane řediteli, volají z toho hotelu, kam se chystáte. Chtějí si upřesnit nějaké detaily ohledně vašeho pobytu. Smím je přepojit?“ asistentčin hlas zní v telefonu vždycky trochu jinak, než ve skutečnosti.

Ivan pohlédne na fotografii hotelu "U MAMINKY ★★★★★" v rámečku na psacím stole a malinko se zasní při pomyšlení na první dovolenou po roce. V tom snu voní louka, šumí potok a tráva, mokrá od rosy, chladí na nahých chodidlech...

„Přepojte je.“

„Dobrý den, pane řediteli, tady Koutný, volám vám, abychom si upřesnili program. Nebudu vás dlouho zdržovat. Jen pár detailů. Chceme všechno přichystat na váš příjezd. A také tu máme, proti loňsku, nějaké novinky, na které bych vás rád upozornil,“ muž na druhém konci linky mluví zcela profesionálně, bez jakéhokoliv zaškobrtnutí či přestávky. Není šance jej přerušit. Prostě profík. Proto si Ivan tenhle hotel vybral. Původně hledal jen něco luxusního, kam nesmí děti. Nechtěl se o svém volnu stresovat řvoucíma mláďatama šťastnějších samců. Ale tohle předčilo všechna očekávání.

Ivan děti nemá. Žena se s ním rozvedla kvůli jeho práci a tomu, že prý se jí dost nevěnuje. On to viděl jinak – nevěnovala se ona jemu. Tak byl radši v práci. Že se rozvedl, poznal hlavně podle svého účtu, jinak se toho moc nezměnilo. Dál chodil domů pozdě a vstával brzy, jedl jídlo z fastfoodů a neměl na nic čas. Jen jednou za rok si vezme tři týdny dovolené. Ale neletí nikam za exotikou. Cestování má z práce plné zuby. Chce být na jednom místě a hlavně mít klid.

Hotel „U MAMINKY★★★★★“ byla jeho spása, i když ho našel až vloni. Respektive, řekl mu o něm kolega. Hotel sám žádnou reklamu nemá. O tomhle místě vám musí někdo říci a ještě vás doporučit.

Ivan si tehdy kolegovi v žertu postěžoval, že by nejraději jel na dovolenou někam hodně daleko od lidí a od signálu. Jak byl překvapený, když ten mu doporučil hotel, který tohle všechno má. Žádné děti, žádný signál, žádný internet a žádná televize. Jen si musíte místo rezervovat dlouho dopředu.

„Haló? Slyšíme se?“ ozývá se v telefonu.

„Ano, jsem tady. Co jste říkal?“

„Ptal jsem se, jestli budete chtít stejný pokoj a program jako vloni?“

Ivan se zamyslí. Rozpomíná se, co bylo před rokem. Většina vzpomínek je velmi příjemných, jen dvě by rád vymazal: „Myslím, že ano. Jen už nechci sbírat med. Včely škrtněte. A šel by u toho kradení jablek vynechat ten pes?“

„Ale jistě, jak si přejete. Včelaření škrtám a píši si jedno kradení ovoce bez psa. Nevadí vám, že to letos budou třešně? Jablka ještě nejsou. Jedete o něco dříve než vloni,“ hlas zní stále profesionálně: „Dovolil bych si nabídnout pár novinek. Co byste řekl rybaření s dědečkem, a nebo pečení s babičkou? Pamatovali jsme i na lízání krému z mísy. Klienti jsou velmi spokojení.“

„Mohl bych to zkusit. Krém mám rád a ještě jsem nerybařil.“

„To se vám bude líbit. Všude klid a kuchař vám pak rybu udělá k večeři.“

„Jak víte, že něco chytím?“

„Jako byste nás neznal. Vše je se zárukou spokojenosti. Jistě rybu chytíte.“

Ivan se začal těšit. Už se viděl na loďce uprostřed rybníka s rybou na háčku.

„Jo, a určitě bych si chtěl zamluvit sekání dříví a koupání pod hvězdama. To bylo super.“

„Jistě, pane řediteli. Koupili jsme nové vany s vyhříváním vody a instalovali je na zahradě. Budete nadšený. Také tu máme nově program – povídání s maminkou. Budete mít zájem?“

„Co to je?“

„Naše nejlepší psycholožka - starší dáma, si s vámi může popovídat o čemkoliv. Vše je zcela neformální, bez plášťů a mimo ordinaci. Velmi relaxační. Mohu jen doporučit.“

„To bude fajn. Ještě máte ty masáže hlavy a čtení před spaním?“

„Ale jistě. Letos čteme pohádky Boženy Němcové, Honzíkovu cestu a Robinsona Crusoe.“

„Robinsona nechci. Nemám ho rád, ale na pohádky se moc těším. Četla mi je babička.“

„Samozřejmě. Píši si. Budete si letos přát něco speciálního vysklít, pane řediteli?“

Ivan se usměje. Tohle má na tom hotelu nejradši. Tu možnost zapomenout na to, že je ředitel a reprezentuje firmu. Tady může chodit v tričku a kraťasech, bez bot a klidně míčem vysklít okno nebo třeba skleník. Hrát si na to, že krade sousedovi jablka přes plot (letos teda třešně) a ještě si vybrat, jestli ho bude honit pes nebo jen soused s holí (ten ho samozřejmě nikdy nechytí, na to je tu ta záruka spokojenosti, jen u toho psa si Ivan není tak jistý).

„A k snídani chci kakao. Sladký,“ Ivan má pocit, že se mu čokoládová chuť dere do pusy už teď a naplňuje chuťové pohárky.

„Píši si. Mám tu uvedeno, že nejíte špenát a houby. Souhlasí to? Nebo mám ještě něco doplnit?“

„Letos ještě nejím lepek. Nějaká čistící dieta. Bude to problém? Nerad bych přišel o čerstvé housky.“

„Ano, ano, čerstvé bezlepkové pečivo každé ráno. Jsme tu proto, abychom o vás pečovali. Zavazuje nás k tomu i naše motto: U nás se má host ještě lépe než u maminky.“

Ivan už se nemůže dočkat. Tři týdny dokonalé péče uprostřed lesů, kam nesmí auta, ani návštěvy. Vaří tu jídla z vašeho dětství, lumpárny jsou dovoleny a plnění neuskutečněných dětských snů povinné. Najdete tu jen jednolůžkové pokoje a muže, o které se doma nikdo nestará, protože jsou příliš bohatí na to, aby měli opravdové přátele a příliš zaměstnaní na budování vlastní rodiny.

„Budete si ještě něco přát?“ připomíná se hlas v telefonu.

„Ne, děkuji. Přijede pro mne pan Vondruška?“

„Ano, přesně v deset hodin je u vás. Budeme se těšit, pane řediteli. Na shledanou.“

„Na shledanou...“

Do kanceláře v té chvíli vejde asistentka a dlaní zakrývá telefon: „Mám na mobilu vaši matku.“

„Co chce? To už je to měsíc?“ Ivan se jen nerad probouzí ze svých představ a dívá se na hodinky.

„Tak mi ji dejte.“

„Jak se má můj synek?“ zašveholí příjemný alt do telefonu.

„Jako před měsícem. A ty?“ Ivan nesnáší tyhle povinné rozhovory se zkrachovalou herečkou, pro kterou bylo divadlo a „přátelé“, jak jim říkala, vždycky důležitější než nechtěné dítě. Ivana vychovávala babička, která už nežije. Matku vídal v dětství možná ještě méně často než teď. Vždycky přijela krásně upravená, přivezla dortíky z cukrárny, vyndala cigaretu z rudých úst, teatrálně vydechla kouř a pak jej políbila na čelo. Pokaždé pronesla stejnou větu: „Ty jsi ale vyrostl, Ivánku.“ Požila na stůl peníze, anebo také ne, podle toho, jestli zrovna měla nějakého mecenáše, a odjela zpět do Prahy.

Teď, když zestárla a rolí i přátel notně ubylo, stal se jejím „mecenášem“ Ivan. Proto cítila povinnost jednou za měsíc mu zavolat a nechat se pozvat na luxusní oběd do města. Nikdy jej nepozvala k sobě domů, nikdy mu sama neuvařila.

„Představ si, mám skvělou práci! Mezi nóbl pánama,“ téměř zazpívá do telefonu.

„To snad ne, matko,“ nikdy jí neřekl „mami“ nebo „maminko“, měl pocit, že si to nezaslouží. „V tvém věku?“

„Na co ty hned nemyslíš, synáčku,“ alt na druhé straně je kousavý, „Tohle je slušná práce. Jsem přece herečka, a ne nějaká taková. Vyhrála jsem konkurz!“

Ivan spolkl odpověď a ze slušnosti se zeptal, o jakou práci tedy jde.

„Představ si - budu předčítat knihy.“

„A komu? V domově důchodců? Nebo nahráváte cédéčko?“

„Ne, ne, kdepak. Tohle je pětihvězdičkový hotel pro boháče. Představ si, že si tam hrají na nějaký ztracený dětství, či co. Jak někdo může ztratit dětství? To je koneckonců jedno...Tak těm tam budu číst před spaním pohádky. Asi aby se jim líp usínalo... Blbost, co? No to nevadí, hlavně že je to dobře placený. Ještě jim teda trochu proberu ten repertoár, dospělým chlapům přece nebudu číst pohádky od Boženy Němcový. Něco už vyberu. Uvidíš, jak si tam ještě najdu manžela. I když mezi těma chudákama zamindrákovanejma, nevím. Ale zase, když je tak bohatej, aby mohl do tohodle hotelu?...“

Ivan už dál neposlouchá. Jeho sen o třech týdnech v hřejivé náruči hotelu U MAMINKY★★★★★ a znovu prožitého dětství, se bortí jako věž z dřevěných kostek, kterou si postavil příliš vysoko...

To jí přece nemůže dovolit! Zničila už toho tolik! Ale tohle nedá! Podruhé mu dětství neukradne. Už není malý, aby si nechal všechno líbit. Ano, je načase, aby zavolal řediteli hotelu, že má, jako jejich vážený host, přece jenom ještě jedno přání...

Autor: Klára Dvořáková | pátek 12.5.2017 8:55 | karma článku: 24.25 | přečteno: 980x

Další články blogera

Klára Dvořáková

Místo pro nás dva - experimentální povídka se dvěma konci

Po padesátce se přihlásila na seznamku. Všichni chtěli sex. On také, ale byl o 20 let mladší a ona uvěřila na novou lásku. Má příběh skončit happyendem, nebo ho chcete slyšet celý? Je jen na vás, kam dočtete...

12.9.2017 v 8:35 | Karma článku: 15.76 | Přečteno: 658 | Diskuse

Klára Dvořáková

Lajk pro geronta - povídka

Natočila jsem svý první video. Vnuk ho odmítl nahrát na YouTube. Prý by to byla sebevražda. Nemůže připustit, aby někdo zjistil, že jsme příbuzní... Ale já to dám i bez něj!

25.8.2017 v 8:37 | Karma článku: 18.82 | Přečteno: 549 | Diskuse

Klára Dvořáková

S velkýma musíte v květnu - povídka

Jakou nosíte velikost podprsenky? Víte nebo nevíte? V tomhle obchodě je to teda celkem jedno, protože tahle svérázná prodavačka vám stejně vysvětlí, že je potřebujete zmenšit a máte špatné číslo i střih...

18.8.2017 v 8:07 | Karma článku: 31.11 | Přečteno: 1613 | Diskuse

Klára Dvořáková

Jen jedno povlečení - povídka

Je to divná ženská - všichni se tváří, že by tu nemusela být - přitom k ní chodí celá vesnice. Z domu se v noci ozývají divné zvuky a její kočka ví víc, než byste si přáli.

10.8.2017 v 7:35 | Karma článku: 26.47 | Přečteno: 1004 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jiří Babor

Vůně

Tak tohle bude asi dost provokativní, to se omlouvám ale je to tak..................................

20.9.2017 v 18:09 | Karma článku: 5.17 | Přečteno: 154 | Diskuse

Dita Jarošová

Roš Hašana z Jičína...

Výstava fotografií "Jeruzalém nedělitelný a věčný" cestovatele, ochránce přírody, poslance PhDr. Robina Böhnishe právě dorazila do Jičína, symbolicky včas, právě v době největšího židovského svátku, Nového roku, vysokého svátku.

19.9.2017 v 21:52 | Karma článku: 11.61 | Přečteno: 233 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průšovi já práci hledat nebudu! (povídka)

Když Průša vlezl do mé kanceláře (ano, mám svou kancelář), musel jsem vynaložit obrovské úsilí, abych na sobě nedal znát radost.

19.9.2017 v 14:00 | Karma článku: 12.67 | Přečteno: 381 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Sluhové zla jsou zpět v PAX číslo 5

Chytlavá, tajemná, hravá a s detektivní atmosférou... Taková je úvodní znělka nového pokračování osudu vyvolených bratrů Alrika a Vigga, kterým svůj hlas opět propůjčil Jan Vondráček.

19.9.2017 v 8:17 | Karma článku: 3.49 | Přečteno: 110 | Diskuse

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

19.9.2017 v 7:05 | Karma článku: 4.69 | Přečteno: 75 |
Počet článků 31 Celková karma 22.68 Průměrná čtenost 2014

Ke svému koníčku - psaní - jsem se vrátila po dlouhých letech, kdy jsem jej nestydatě zanedbávala.

Splnila jsem si i sen a spustila vlastní stránky:

 

WWW.OLIVIE-UZASNA.CZ - povídkový blog, kam dávám každý čtvrtek novou povídku a

 

WWW.VERSOTEPEC.CZ - blog s básničkami.

 

Sledovat mne můžete na: www.facebook.com/ouzasna/

 

Mám ráda vtipné texty s hlubší myšlenkou. Snad se mi (alespoň občas;)) podaří takové i psát.

Děkuji vám všem za případnou podporu. Velice si jí vážím.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.